pondělí 31. prosince 2007

A Raven včera večer přenesla kříž z mého pokoje do jejího...

Konec roku, konec, konec... Opouštím a rekapituluji trochu s úlevou. Stalo se v něm vlastně docela dost zásadních věcí... alespoň navenek (dopsání diplomky, obhajoba, plánování svatby, šití diplomky, obhajoba, promoce, eko - kurz, mezitím výběrové řízení do práce, poslední prázdniny, třikrát stěhování, práce v NG, zakotvení v bytě "andělském" :-) , rozcházení se s Ho, totálně bláznivě šílené ne zcela šťastné zamilování se, zkoumání toho, jak žít sama - s někým,... s kým, jak, na jakých rovinách se lze s lidmi setkávat, ...a teď nečekané zastavení se...). Na jeden rok až až...

Ale ty poslední dny s Ra tu byly úžasné, klidné, povídací, zpívací, smavé. Raven včera večer přenesla kříž z mého pokoje do jejího a pak na noc vyndala Ježíše z postele :-) . Šla jsem si k ní ve 3 ráno lehnout... Spala jsem úplně mořsky ponořeně hluboce a ráno jsem nemohla z postele vůbec vyplavat... Ale Ra připravila k snídani krupicovou kaši a to už se nedalo odolat... Moc za všechny poslední dny a okamžiky děkuju. Děkuju vůbec za všechno, co mě v tom minulém roce potkalo, i když spoustě událostem ještě zcela nerozumím... A pořád nevím, proč nedokážu komunikovat s Ho. Ale možná to je všechno jenom o čase a odstupu, který teď zcela logicky nemůžu mít. Mrzí mě to...
Ale vím, že to nakonec stejně dobře dopadne :-)

Pusu a velké poděkování všem, co čtou... a díky kterým jsem mohla všechnu tu tichou, chvílema vášnivou a chvílema nesmyslnou krásu prožívat :-) Děkuju, děkuju, děkuju...

neděle 30. prosince 2007

A krajina ji přijala...

Tak EB z roku 1971 dočten... Postupně stále vážnější a pohanštější, taková trochu oslava původních božstev, prostého života tam venku a nasranost na režim, ...fakt zcela aktuální, pokud má člověk chuť se angažovat... nebo se sbalit a vypadnout, zmizet, žít jinde, jinak...
"Už konečně doprdele / se vším onanismem /samospasitelného omrdávání se / slavného vždyvítězného všepřemáhajícího života / už konečně doprdele se vším tím hnusným pokryteckým haraburdím /... radši pojít heroinem / oběsit se a uchlastat se / upálit se umrdat se / než dát hodinu / byť jen jednu hodinu / na udržení té zločinné hovadiny / tím že bych pracovala / nebo si spravovala auto /nebo vydělávala na televizor / a živila tím deset tisíc zrůdných bídáků... / už konečně doprdele / s pravou podstatou věci / a ne jen prdelkovat okolo / s recepty na zlepšení společnosti."
No, ale závěr moc optimistický není... božstvo krajiny ji přijme, sdělí jí, že je milována, ale že je nejvyšší čas umřít. Že musí už stejně vymřít celé lidstvo, tak ať to i ona sbalí a ať to sbalí teď hned... No, takže je to vlastně možná i optimistický :-)
"...po jednom krátkém krutém palčivém dni / se vracíme / k novým pramenům / k čistým vodám / k chladivému vzduchu / k zářícímu vzduchu / k hřejícímu vzduchu / k pulsujícím mořím / k plynoucímu času / k pravému bytí / jež je mimo to co vy jste nazvali životem / ... ale ty zemři sestřičko / zemři včas milujeme tě / a zatím usni / milujeme tě / usni teď když víš / že tě někdo miluje / usni -"

Autodestrukce jako poslední ústupová linie rezistence... všichni to známe :-)

Čtu si "Deník dívky, která hledá Egona Bondyho". Dostala jsem ho od Ra k vánocům. Je to dost sprostý :-) a docela se u toho bavíme. Vlastně je to celé hlavně o tom, že krajinou chodí nahatá holka a všichni jsou z toho vedle a pořád ji někdo šoustá a ona si za každého chlapa vytetuje na ruku čárku (cituji: "Bylo to jako prýmky seržanta Pepprera / jenže jich potom bylo víc...). Ale jinak... moc se mi líbí text, který je od E. B. na záložce: "Začátek 70. let v Praze byl stísněný. Pocit bezmoci se šířil zejména mezi mladými... Já jsem vůbec přestal psát - a v tom jsem nebyl sám - a domníval se, že už se nevzpamatuji... Doslova jako blesk mne v létě 1971 zasáhl nevysvětlitelný extatický stav. Jako bych pozbyl rozumu, vyjížděl jsem každé ráno na konečnou tramvají , svlékl se donaha a dal se zcela bezcílně do běhu. V hlavě mi začaly vířit verše. Sotva desetinu z nich jsem stihl večer doma zaznamenat - a vůbec jsem nevěděl, co znamenají. Až později, když jsem tyto zlomky uspořádával, jsem si uvědomil, že jsem nechtěně vyjádřil cosi, co bylo možno charakterizovat trochu nadneseným, ale ne neadekvátním: autodestrukce jako poslední ústupová linie rezistence. Roku 1971 jsme zažívali pocit, že na poslední ústupovou linii opravdu zatlačeni jsme. A přitom celé generaci brzy na to nastoupivšího undergroundu se tato poslední obranná linie - v této sbírce ovšem vyjádřená v básnické metafoře - stala bodem nového východiska. To se pak ale lišilo od všeho , co předcházelo. Sbírka má v mé práci vlastně marginální místo. Ale znamenala dosažení a překročení bodu nula." Tak mi to připomnělo ještě další a pozdější práce, třeba od T.Rullera nebo od Z. Berana a úplně na mě dýchlo, jaká to byla psycho-doba... (A že to pořád nemají srovnané, hodně z nich se cítí ukřivděně, nepochopeně, přehlíženě, nedoceněně ... ach to ego, to nám dává zabrat, ale mě se to kecá...). No, ale jaká je ta naše doba? Není to všechno jenom víc zastřené a rozmlžené? Demokraticky si vyhlásíme, že "vše" je možné a i když to reálně možné není a nikdo ty možnosti nevyužívá, všichni se mohou domnívat, že je to jinak... Bla bla, to je jedno... já mám ale stejně pocit, že můžu hodně a rozhodně tu nechci fňukat, jen přemýšlím, co se skutečně změnilo a o čem se jen říká, že se to změnilo... Tak si jdu dočíst tu EB sbírku a pak tu mega bichli o Beranovi... :-)

sobota 29. prosince 2007

Ledové řetízky bublinek a vstupování do snu...

Stále, stále mě fascinuje to množství vesmírů... do kterého se vydat? Zase se toulám v meziprostorech. Svátky světla byly zastavením... Jsem ráda, že už zase můžu plakat... a vyplavovat a plavat a plout a nechat se unášet a dýchat :-)
Došlo mi, jak moc mi chybí čas zastavování se. Od té doby, co nechodím na arte... nebyla jsem schopná nějak si ten čas vytvořit. Ale teď už to půjde, myslím... Byla jsem si zaběhat a bylo to úplně fyzicky osvobozující... běžela jsem a připadala jsem si lehká a živá... připadalo mi, že by se dalo běžet jakkoliv daleko, jakkoliv dlouho... prostor venku měl mléčně bílé okraje a mezi sebou táhnul závěsy poloprůhledné bílé hmoty, běžela jsem skrz ni, pozorovala jsem jak se vše vynořuje a zanořuje... jako výlet do krajiny paměti. Tráva byla žlutá a hnědá... v barvě medu. Připomnělo mi to vánoční noční půlnoční hovor s Dědou... ptal se mě, jestli mám radši mléko nebo medovou vodu, tak jsem mu odpověděla, že horké mléko s medem. Mluvil tím šifrovaným metaforickým jazykem a byla to slast poslouchat, v tom jazyce byla spousta obrazů a odboček a celé se to hýbalo a bystřilo mou pozornost a chvílema to bylo jako v Topolově Sestře... taková slast z jazyka, že se skoro zastavuje dech a člověk musí na chvíli přestat číst nebo poslouchat, protože se to už nedá unést, těch jemných chutí a pavučinek významů je příliš a musím se usmívat, je to úplné propadání a celé se to chvěje... je to určitě nějaká forma orgasmu :-) Možná to byla taková půlnoční mše pro dva... Ale je tam samozřejmě spousta "ale", ale o těch se mi teď nechce psát.
Jeden sváteční večer u nás byla na náštěvě a pro dárky i Vi a Nata. Vi je 6 a Nata 5... malovali jsem spolu celý večer a bylo to fascinující... Nata namalovala takový temný černobílý obraz jen s jednou červenou plochou, vyzkoušela všechny struktury štětce, co jí to dovolilo. A pak mi vyprávěla co všechno na tom obrazu je... bylo tam hodně cest a silnic, 2 obchody, 1 prostor, kde se vyráběly záclony a pak prostor, kde byly díry od myší a taky tam byla česká noc a anglické svítání (to ta červená)... Prostor v tom obraze byl úplně rozbitý a rozptýlený... nebe bylo dole, víc na zemi než země. Jak jinak :-)
Taky jsme podnikli výpravu s Klo. Šli jsme k jezerům a slunce bylo úplně zářivé, do všeho tepalo... Klo už čekal na nádraží, chtěl si zrovna zapálit startku nebo něco takového, a okukoval místní "nádražku"... splynul by, ale vyrušila jsem ho. Musela jsem se pořád smát... bylo to tak osvěžující najednou zase potkat člověka. Uf, to zní divně, ale tak nějak jsem to cítila... že zase můžu všechno říkat a skoro jsem plácala pátý přes devátý jak mi bylo volno a lítajícně... U jezer byla spousta kaluží a všechny byly vymrzlé do křivolakých grafických obrazů... mnoho smyček, kruhů, spirál a miliony řetízků bublinek, které postupně zamrzaly. Aaaaaaaaaaaaaááááááááááá!!!!!!!! Uch, Ach, koukej! A tady! A tohle! Jůůů, jé!!! Panebože, já už nemůžu. To je tak kráááááásný! A pak jsem objevila, jak ten led vypadá z druhý strany! A nešlo se nesmát... ale nic vtipného tam nebylo. Jen se mi to všechno tak moc líbilo. Líbilo... Líbilo!!! A líbalo, líbalo se to se mnou... na věčnost :-)
A pak jsme v tom ledu našli přimrzlou rybičku, mrskala ocáskem a tělíčkem, ale hlavičku měla v ledu. Tak Klo vykopal botou díru a vysvobodili jsme ji. Voda ale byla příšerně ledová a rybička se stejně spíš otáčela bříškem nahoru... vypadalo to, že už to asi nerozplave. Klo jí chtěl navíc zahřát. To mi připadalo absurdní... copak my víme, jakou ona potřebuje teplotu, aby to přežila? Bylo to trochu smutný, ale smáli jsme se, pořád... mě to připadalo jako, že "humanisti si vyšli na vejlet". Smála jsem se nám a té absurdní snaze..., ale pak jsem si taky vzpomněla na ten Kohákův příběh o mořské hvězdici. Příběh, ve kterém chodí malý chlapec po mořském pobřeží a zachraňuje vysychající mořské hvězdice tím, že je háže zpátky do vody. Nějaký chlapík ho pozoruje a pak se ho zeptá proč to dělá, a jakej to má význam, že stejně všechny ty hvězdice nezachrání. A ten chlapec mu dopověděl: "Ale pro tu každou konkrétní, kterou hodím zpátky, to význam má..."
Klo na nádraží říkal, že to bylo krásný a že to bylo jakoby vstoupil do nějakého mého obrazu a já jsem měla pocit, že to celé byl takový surrealistický výlet na jeden z těch blízkých okrajů vesmíru, který většinou přehlídneme, protože se nám přirozeně vlní kolem těla a my se snažíme dívat dál... Klo potom odjížděl vlakem, běžela jsem ještě za ním a dala jsem mu pusu přes sklo, mělo takovou zvláštní kovovou příchuť ale měla jsem radost :-) a běžela jsem do kubistického kostela na výstavku papírových betlémů... Jeden betlémek byl vsazený do skořápky vlašského oříšku...
A pak a dál, jeden a půl velmi pomalý den s Magdou. Neuposlechla jsem rady od Zeda, protože jsem jí nerozuměla. A jsem ráda, i když kdo ví, jak by to dopadlo, kdybych jí uposlechla. Příště si to musím nechat všechno vyložit. A stále přemýšlím nad těma dvěma kartama: "Netečnost a AEON". Ale cítím se lehoučká. Jako to chmíří z plyšového rákosu, který jsem rozfoukávala po Stromovce a mých šatech. Tolik živého jemného plyše... kolik věcí ještě neznám...

A rozhodla jsem se, že začnu šetřit, šetřit sebe a energii a vědomosti a peníze a za 5 let hurá do hor!!! Myslím, že to je realistické a mám nejvyšší čas :-)

A vlastně ještě sny. Dneska se mi zdálo o kurzu, že tam přijelo spousta účastníků/nic z těch předešlých, plus nějací noví, plus nějací američani, tak že jsme museli mluvit i anglicky a celé to bylo dost náročné, protože jsme nestíhali být dost blízko těm, které už známe a ani být dost otevření pro ty, které ještě neznáme... A řešila jsem jakou tam mám roli a začala jsem přirozeně přebírat incicialtivu, ale nebyla jsem si jistá, jestli tím dávám ostatním dost prostoru a nevěděla jsem, co s tím. Zda to nechat trochu rozpadat, za cenu, že to ostatní poznají a něco se naučí nebo to spíš držet, aby to aktuálně pro všechny fungovalo... Ra se mě potom u snídaně zeptala, jestli mám chuť pořádat kurz...
Ale zajímavější sen pro mě, byl ten předevčírem. Zdálo se mi, že jsem s mama a Lu v Benátkách a že se chystáme už nějak zpátky. Měla jsem pocit velkého ohrožení a chtěla jsem se schovat. Vstoupila jsem tedy do jednoho starého opuštěného domu a šla na půdu, ale ta půda byla plná světla a tepla. Nevím proč, ale v tom snu mi došlo, že to je peklo. Chěla jsem se někam schovat nebo skrčit, ale nešlo to. Všude byly nějaké věci a já jsem navíc cítila, že žádné to místo není opravdu tajné a nepoužívané. Navíc, kdykoli jsem se chěla schovat, tak se objevil jeden člověk nebo i víc a upřeně se na mě díval/i. Já jsem se zkoušela nehýbat, protože jsem si myslela, že mě pak neuvídí, ale on se mi jenom smál. Nejzvláštnější na tom snu ale bylo to, že jsem se potom dostala na jednu půdu, do tajné skrýše, kam jsem chodila jako malá. Ta skrýš byla u babičky a já jsem v tom snu měla pocit, že to tam znám. Když jsem se probudila, tak mi došlo, že tahle skrýš neexistuje, že ji asi znám ze svých snů v dětství, kdy jsem tam pravidelně chodila a že jsem v sobě vlastně pořád nosila "jen" ten pocit, že ta skrýš prostě někde doopravdy je. Zkoušela jsem si vybavit, zda by přeci jenom nemohla někde být a vynořilo se mi několik vzpomínek z dětství, ale ta skrýš byla opravdu jenom "vysněná"!!!!!!!! Vůbec to nechápu, musela jsem do ní chodit v těch snech pravidelně, protože to místo znám! Ale jaktože neexistuje doopravdy???????
Asi ve svých snech opravdu žijeme paralelní životy (?). Teď mi to připomnělo ten příběh od Čuanga, který usnul a zdálo se mu, že je motýlem. Pak se probudil a byl zmatený. Je jenom motýl, kterému se zdá, že je Čuangem nebo je Čuangem, kterému se zdálo, že je motýlem?

sobota 22. prosince 2007

O nedorozumění a touze být pro Někoho krásná :-)

Naslouchám hlasům ze sousedství... Na stole je velká vánoční růže a chomáče ovčí vlny, z kterých zkusím vyrobit náušnice pro sestřičku a korále pro Iri. V rohu se černá "nové" piano z roku 1917, z kterého opadala tlumítka. Je mi zima... Myslela jsem si, že přijedeš a tak jsem si oblékla šaty. Chyběl mi už ten pocit, být pro někoho krásná :-) Trochu závidím lidem, kteří dokáží fungovat sami pro sebe a za sebe. U mě se to všechno odvíjí ve vztazích, které můžu jen lehce usměrňovat.
Zvláštní... nedokážu teď vůbec žít ve svém pokoji. Myslím si, že je to od té doby, co v něm proběhlo divadlo. Možná je to i tím, že v něm stále zůstaly mé plyšové náboženské symboly. Ježíš spí sice u Raven v posteli, ale zbytek osazenstva včetně kříže je u mě. Možná už jsou příliš nasáklé příběhy a vzpomínkami, že už se tam k nim nikdo a nic nevejde.
Dnes jsem měla fajne rozhovor s Rupem... o nedorozumění... O tom, že vzniká, když člověk přestane vnímat obsah slov toho druhého, ale začne z nich číst vlastní významy, které s tím třeba vůbec nesouvisí... Když začne víc řešit sebe než naslouchat tomu druhému. Vlastně je to samé, co jsme řešily i s Magdou...

Píšu, že nemůžu psát...

Rup jde kupovat piano. Pokud se na něj naučí hrát stejně rychle jako na kytaru, tak tu budeme mít do dvou měsíců multihudební domácnost. Jen já teď nevím kudy kam... poklepávám jemně všemi prsty po klávesnici, ale tak, aby žádné písmenko nevyplulo na monitor. Takže se všechna jenom lehoučce chvějí a vydávají takový jemný mlaskavý zvuk. Zkusím jít namalovat lištičku, třeba mi něco poví, kdoví...

pátek 21. prosince 2007

Všechno se to mění...

Večer s přáteli. Poslední dobou mě podezřívají, že si vždycky večer něco "šlehnu". Pravdou je, že mi lecos nevtipné, obyčejné nebo dokonce nijaké připadá velmi vtipné ...a Raven to jen umocňuje (jak jinak). Ve středu nám např. stačilo zpívat na melodie od Nohaci slova: "pí pí pí pí..." Rupa to tedy trochu znervózňovalo, neb se jednalo o jeho srdeční písně a on byl ten, kdo nám k tomu dělal hudební doprovod. No, ale uznejte, že zpívat pípípípípí na melodii "Kam sme se poděli, kam sme se to poděli, kde je ti konec můj jediný příteli, zmizels mi kdovíkam, sám sám sám, jsem tady sám" je mnohem zajímavější.
Uf, teď už padám únavou. V noci jsem skoro nespala a teď jsem se vrátila ze Světozoru z klo-filmů. U jeho "Animy" jsem se úplně vnitřně (a asi i navenek) rozklepala (ale pak se zase chvěl Klo). A tohle je odkaz na Koněv, naši společnou postindustriální lásku, kam naši učitelé z FAVU museli jezdit na povinné socialisticky realisticky umělecké "praxe". A my tam teď jezdíme zkoumat "novou divočinu", znovu ožívající Genius loci, genius cvoci. Sbíráme tam zrezivělé železné mikrošpony a vracíme se pokaždé lehce přiotrávení, neboť tam intenzivně všechno nasáváme, prodýcháváme a ohmatáváme...
Tak tu je ten odkaz: http://eldar.cz/konev/

Na promítání byl taky Ri a chtěl po mě, abych mu řekla něco, co neví. Něco zajímavého... Nepřipadal mi vtipný, jen tradičně náročný. Ale to je zase asi můj filtr vůči jeho osobě. Zajímalo by mě, jestli se to někdy rozpustí. Myslím, že bych to mohla rozpustit jen já sama, ale bojím se, protože pak bych zase byla zranitelná a podle některých výkladových slovníků i naivní. A zase to je celé o důvěře a vůbec to je klasické blabla...
Taky jsem si ve Světozoru nabrala řadu černobílých pohledů... možná z nich vznikne nějaká další mandala. Kresba na nich vypadá komiksově. Je tam nakreslená hlava muže, která mi okamžitě asiciovala Tr. Asi trochu jednostraný pohled, ale nemůžu si pomoct... Mohla bych to svést na hermeneutický kruh a jít spát... Ale taky mi ten pohled připoměl můj program na MAlše a začala jsem uvažovat o tom, zda do něj mého komiksového programu pro ZŠ nezaintegrovat kromě tradičních alšovských hrdinů/ek také ty současné komiksáky. Možná by z toho vyšla zajímavá konfrontace. Kdo je to hrdina/ka a proč? Které znaky přetrvávají a které mizí... co je dobově podmíněné a co je nadčasové...
Uuuu, teď tu nádherně voní něco z kuchyně. Raveniště vaří... Je to bohyně :-) Andílek naproti tomu už spí... Nedivím se, skoro do rána po nás všech uklízel vánoční intelektuálně poeticko dada hudební mecheche. Mňam, tak už jsem to snědla. Domácnost se mezititím probudila a všichni začali organizovat výpravu na Slovensko.
Bylo mi trochu smutno, ale už mi zase není ...všechno se to mění. Stále...
Jak Honza potkal krále...

A Alaca (neboli Spěchající za snem) před chvílí o včerejším noclehu u mě v pokoji napsal: "Noc v koránu byla vcelku hřejivá záležitost: ). Jen je v něm trochu zima na nohy, ježto má příliš krátké stránky.. Ale reklamace se už nepřijímají, že? A co na to vy, šli byste po takové noci spíš do Mekky nebo Mediny? Prosím, do Sodomy a Gomory?... "

A vy? Já jdu do pruhů (tygra) pod obrázek lišky a sněhových jazyků...
Pusu na dobrou noc všem...

středa 19. prosince 2007

Dnes ve mně hořelo, ale stéblo trávy...

"Proč hořelo národní divadlo?" je drama program, který se dělá hlavně pro středoškoláky. Z části se v něm bádá, z části se hraje na různé role a události, včetně slavnostního otevření, vyhoření a konferencování o tom "proč?". Asi mám teď nějak zjitřenou vnímavost, ale docela mě to vzalo. Vedla to Ja a Mo a obě byly báječně vtipné a uvolněné. Program byl promyšleně vygradovaný, od informací ke hře a prožitkům a některé části workshopu mě jako pozorovatelku úplně vtahovaly. Začala jsem skutečně prožívat otázky a problémy, které v té době dávaly lidem pocit smyslu. Češi byli menšina a měli z toho strašný mindrák, toužili po založení a upevnění své vlastní identity, byli ztracení a nevěděli kudy kam a možná ani proč. Pak jako nástroj sebeidentifikace zvolili umění, divadlo, poezii, jazyk, hudbu,... Bylo jim jasné, jak je to silná politická a mocná zbraň. Já vím, že to všichni víme :-) Ale prožít si to, prožít si, že jsem menšina, a že nechci být vnímán/a jako něco podřadného. Že bytostně hledám a snažím se stvořit něco, co bude mít smysl i pro někoho dalšího, a oni věřili, že to bude mít smysl i pro další generace... (Tohle už asi opravdu nemáme... tedy alespoň já doufám už jenom v každou přítomnost)... No, ale ve chvíli, kdy jsme v rámci dílny měli "řízenou imaginaci" a představovali jsme si, že bude slavnostně otevřeno ND a místo toho začal požár, který postupně prožral všechno kromě kamene, se mi chtělo brečet. Nějak ve mně pomalu beznadějně hořelo... Kdyby vedle mě neseděli deváťáci, před kterými jsem se styděla, tak bych asi opravdu brečela. Určitě na to měla vliv i ta sofistikovaně vybraná hudba, která rezonovala spolu se slovy... No, je mi jasné, že to takhle musí znít strašně pateticky... A vlastně to je dost patetické, tedy přinejmenším pro nás dneska. Ale tenkrát to byl koncentrovaný symbol všech nadějí na to, že lze žít nějak jinak, snad plněji. A Národní divadlo teď? Zvláštní, tolik úsilí všech lidí tenkrát a pro mě je to pro přítomnost něco nesmyslně nadbytečného. Bohatství uvnitř mě spíše odpuzuje. A vůbec to slovo "národní" má pro mě přídech spíš něčeho nacionalisticky vyostřeného, co jako člověk této doby nedokážu vstřebat. Ha, jaká ironie ve vztahu k tomu v jaké instituci teď pracuju a proč...
Ale to všechno je vlastně o mnohem náročnějších otázkách. Je vůbec něco, co má z té které kultury opravdu smysl chránit a za jakých podmínek a předpokladů? Mám někdy pocit, že se s lehkou lítostí díváme na všechny zanikající kultury a myslíme na to, že je to škoda. Je to tím, že považujeme za hodnotu rozmanitost? Ale rozmanitost čeho a za jakou cenu? Včera jsem od Ma dostala k vánocům krásné náušnice. Říkala, že je koupila u nějakých amerických indiánů. Ale kdo je to dneska indián? Má smysl definovat rozmanitost na základě příslušnosti k nějakému etniku, rase, zemi? Nebo na základě něčeho jiného? A mělo by se to týkat pouze lidí? Třeba mám někdy svým "nacionalismem" blíže ke stéblu trávy než k obecnému češství či evropanství či blabla. Kde je "moje" země a jaké bytosti jí se mnou spoluvytváří?... V jakém souzvuku a kde jsou hranice? A musí někde být?

Hmmm, tak kdybych se měla vrátit zpátky k ND, mohla bych se alespoň česky rozloučit: Tak tedy: "Nazdar!"
Nazdar, které vzniklo v době vybírání peněz na stavbu ND. Lidé se organizovali, chodili s kasičkama po domácnostech a zdravili se: "Na zdar Národního divadla!" a my jsme to potom zkrátili. "Nazdar!" Na zdar čemu komu dnes?

úterý 18. prosince 2007

O kamenech a umění

Přednáška v Ciantu... povídání s geology o kamenech, krajině a umění... pak v hospodě u kvasnicového piva... zasíťování s DeKera a dalšími...

Doma mi po půlnoci otevřel už jen Jan, dostala jsem rychlomasáž ve stoje a naklepal mi zadek řka, že to je nejdůležitější... Je to nejpřirozenější tantrik, co znám... a je vtipnej :-) A teď je v postýlce u Ra a pořád se tam smějou... tak já jdu jíst a spát, ach... Těším se na sny...

Jo a taky dneska přiletěla po roce a půl z Jůesej Ma. Přivítali jsme ji jako mafiánské komando a k únosu nám hrál Bond, James Bond. Zdá se, že nejvíce jsme tím pobavili místní letištní policii, ale co, Rup BYL SEXY!!! Jen mě děsně mrzí, že jsem nevzala fotítko, když už jsme se tak všichni vyšvihli!

Úzkost, Kumbál a česká vietnamština

Včerejší večer byl naplněný pocitem úzkosti a osamělosti. Strach je podle tradičního dělení existencialistů výrazem strachu z NĚČEHO. Oproti tomu úzkost je údajně obava z NIČEHO, je to „jen“ prázdná emoce vyvěrající z prázdnoty. Říkám si, že tohle se mě přeci už netýká. Nebo ano? Jo jasně, mé "racio" si myslí, že se ho to netýká, ale chodby čehosi čemu říkáme podvědomí mají svůj vlastní provoz, vlastní paralelní svět. A kam mě to včera bralo na výlet, sama netuším. Že by vánoce, které prostě nelze ignorovat? Ale proč?
Ale předtím ještě... „národně galerijní večírek“ v Kumbálu. První půl hodinu jsem tam byla jenom já a tři čerstvé maminky a později ještě jedna těhulka, krásná - překrásná Ša. Postupně všechna mimina kolovala z ruky do ruky, mámy si je půjčovaly, a občas nějaké bydlelo i u mě na klíně či v náručí. Malá Tonička byla tak maličká a křehká, křehká, křehká, že se mi z toho trochu zatočila hlava. Tak droboučký dýchající a rozhlížející se život a v kontrastu k tomu tak šíleně brutálně nesmyslně snadné do něj udělat šrám...
Přemýšlela jsem taky, co je to dvojí subjektivita. Poslouchám totiž maminy, jak o sobě a o svém dítěti mluví a jak se v podstatě z jejich slovníku vytratilo zájmeno „já“ a zájmeno „on, ona, ono“. Prostě se svým dítětem splývají a říkají pouze „my“. Asi je to úplně logický důsledek těhotenství a porodu. Nosit život v životě, tělo v těle, mysl v mysli,... po devět měsíců je to neoddělitelné a najednou by to mělo být jinak? To nejde... Je to MY a víc MY už snad ani nejde být...
Kolem desáté se vracím domů, je tam Rup a Raven, vypadám asi dost vycucle (i když večírek byl moc milý). Ležím v naší „čajovně“ na gauči a Raven mě drží za ruku a říká mi, co všechno super bezva nás čeká... Tak třeba setkání s nejbližšími kolem Hnízda, pak Slovensko s El, a po Novém roce hned celý víkend s Vášou.. Ou ou ou, no jo, to je super!!! Musím říct, že vize vášo-víkendu mě opravdu rozproudila... a k tomu si Rup lehl ke mě na gauč a miloučce mě objal. Zase jsem byla v pohádce... Škoda jen, že ten gauč už není co býval a zase se pod námi zhroutil :-) ale už máme trénink a nelekáme se, prostě se jenom propadneme. Uvědomuji si tu vtipnou paralelu k životu v tom, jak ho teď vnímám... že i ty mé jakoby „propady“ už nejsou tak děsivé, prostě už to člověk nějak zná, ví jak s tím pracovat a ví, že to zase bude jinak... Prostě chvíli padám, pak se zvednu, stluču to dohromady, srovnám matrace a přehoz, a zase si dám polštář pod hlavu... Jen neztratit důvěru v to, že se lze zase položit, uvolnit, protáhnout a zasnít...
S Raven potom usínáme u mě v pokojíčku. Povídáme si o chlapech, milencích, kamarádech, které ne-máme,... dětech, které zcela jistě nemáme a „snech“, které zcela jistě máme a sníme... Taky pouštíme dokument o Vietnamcích od MaR. U dokumentu usínám a tak mi v hlavě zní jenom ta lechtavá, žvatlavě usměvavá, jemná a krásná vietnamská čeština, když s ní Vietnamci/ky mluvili/y nebo dokonce zpívali/y české písničky... Taky chvíli myslím tak nějak beze slov na Magdu, ale to už vlastně spím...

neděle 16. prosince 2007

Hadrové tanečnice a tající ledy

Po dlouhé dlouhé dlouhé době sama doma. Vlastně možná úplně poprvé? Sousedé naproti sundali záclony a myjí všechna okna. Pozoruji, jak žena systematicky posouvá štafle, sebe samu, svou ruku s hadrem... Napadá mě, že tohle je současný tanec, moderní balet předvánoční Prahy 21. století. Kolik má v tuto chvíli asi Praha "hadrových tanečníků" nebo spíš "tanečnic". Vlní se ve vitrínách svých domovů, v domácím kostýmu symbolizujícího poctivou ženu chránící a opečovávající rodinný krb a pohodu... Mé okno je jakýsi výřez, mohu odsud sledovat další čtyři domácnosti. Žena asi zase pozoruje mě... když má chvilku...

Hmmm, půjdu zatopit. Naše nízkoenergetická domácnost je ve chvíli, kdy začne venku opravdu mrznout, trošku náročná... A kdoví, jak dlouho si budeme ještě moci teplo dovolit. Zase ve mě krouží ten apokalyptický aeroplán zneklidněných myšlenek. Ve středu, na cestě z Brna jsem totiž četla v lidovkách článek, že severní pól pravděpodobně roztaje již v horizontu 6 let. Minulé výpočty totiž nezohlednily podstatné detaily...

http://www.lidovky.cz/severni-pol-bude-za-sest-let-bez-ledu-hlasi-vedci-ft9-/ln_veda.asp?c=A071213_134757_ln_veda_blh

No, nějak zvlášť mě podobné informace nepřekvapují. Ale stále mě jaksi vnitřně překvapuje skutečnost, že když o tom s někým mluvím, tak to všichni berou jako fakt, s kterým nejde nic dělat... jen si vážit zatím fungující přítomnosti. A já to mám stejně. Každopádně, ještě pár let zpátky se na mě "většinová společnost" dívala jako na magora, když jsem začala s něčím enviro-eko. Dnes je to standartní téma a každému je jasné, že je to v p... Takže nastala změna v názorech, ale nikoli změna v chování. K té asi povede jiná cesta. Jen je otázka, jestli potom ještě budeme mít možnost volby. Ale co je to "možnost volby"? Pravděpodobně jí nemáme ani dnes. Nebo je to jen moje alibi, abych nemusela nic měnit? No nic, jdu zatopit...

sobota 15. prosince 2007

Benátky v NG a zda psát blog...

V noci usínám vedle Pruhovaného prasátka, povídáme si šeptem a ještě se k nám na chvilinku přidává skrze mobilní mluvítko Magda... Ráno společně snídáme ještě s Tygrem a Alacou... a Tygr mluví o tom, že nechce dělat "buddhistická ramena". To sousloví mě pobavilo... Pak zažívám zvláštní zmatek, když se od Tygra jen tak mimochodem dozvím, že si přečetl můj papírový deník. Je to zvláštní paradox k tomu, že jsem si teprve včera založila blog. Najednou ten kontrast a moře pochybností o tom, co říkat a co ne.

Odpoledne trošku blazním po NG, někde nastala chyba a Irena Jůzová přišla ne zítra, ale už dnes. Jaksi intuitivně jsem se tam objevila ještě včas...
Procházíme spolu expozici... působí to tady úplně jinak než v Benátkách. Není to už butik, ale "výrobna". Vše je odhaleno a butikové skleněné vitríny tu navíc mnohem více rezonují s ostatními skly, všechno se mnohanásobně odráží, kříží a umocňuje. Mám pocit jako kdyby její "tělo" bylo jakýmsi vesmírným skafandrem a vše kolem mě jenom levitovalo ve stavu beztíže... I když ty formy, ze kterých své tělo odlévala jsou tak spjaté s hmotou, že mám pocit, že už tam zůstanou navěky. Přemýšlím o tom, co to znamená, když člověk začne dělat odlitky ze svého těla, odlitky jemné, průsvitné, chvějivé, umělé,... Je to intimní? A co je dnes intimita... To je otázka, která mi od našeho bytového divadla neustále vyrývá v hlavě nové stezky...

http://irenajuzova2007.blogspot.com/

Teď je tu Bratr, Nenenke, Alaca a Dan... Nejde se na nic soustředit. Zase se tu louskají oříšky a já datluji do noťasu... budu toho muset nechat, ale tak sem dám alespoň odkaz na divadlo, když už to tu je jako vždycky... :o)

http://video.respekt.cz/Pozvete-si-performery.html?f_search_text=pozv%ECte+si+performery


pátek 14. prosince 2007

Zase vůně...

Dnes v knihovně Národní galerie na hradě. Usedám před stařičké PC a zjišťuji, že myška je tam spíš kvůli tomu, aby přístroj vypadal moderněji než, že by sama o sobě měla nějakou funkci. Pohybuji se tedy prostorem pomocí několika kombinací a variací kláves. Žena přináší za skladu přetékající náruč zažloutlých knih o M. Alši. Vnímám víc tu vůni než obsah.

S liškou na procházce

Včera jsem šla na Vaškovu vernisáž. Výrazně jsem snižovala věkový průměr všech zúčastněných. Tak jsem si dala jen jednu skleničku vína, otřela jsem čumáček o jednu sametovou lišku a vyšla jsem do mrazivé noční pražské ulice. Na prvním rohu stál mladý pár a vášnivě se líbal, na druhé křižovatce se výjev opakoval a na té třetí šlo několik starých žen a zpívaly si píseň od Honzy Nedvěda.

Rozhovor s Václavem a pár jeho portrétů...
http://www.literarky.cz/?p=clanek&id=1741

Momentky

Začínám psát malé momentky... Tak snadno se vše vytrácí z paměti...