Kofejn night

No jo... zase už tma tmoucí. A já dosrkávám několikátou kávu (fértrejdovou s ovesným mlékem...) Mňam. Dnes pohoda... Naši kaučsurfeři z Belgie nám uvařili príma večeři. Dali jsme si k tomu víno od předchozích kaučsurferů z Kanady :-) Bezva lidi... zase kluk s holkou. Jezdí nám sem teď páry, které vypadají jako super reklama na šťastný vztah (nebo dokonce na prima manželství jako u Lu a Ell). Ale říkám si, že je to nejspíš tím naším výběrem, který je značně selektivní :-) Škoda, že nemám víc času a energie. Bylo by skvělý protáhnout je naskrz neturistickou Prahou.

Jinak mě dneska dopoledne totálně vysáli mazlíčci na MAlšovi. Měla jsem tam skupinku pěkných sígrů... Ale zvládla jsem je. Vytáhla jsem ze svého těla záložní zdroje energie a zabalila je do energetického mraku. Postupně se chytli a začali zářit. Ke konci už byli skoro v rauši. Mo jela paralelně kousek dál se staršíma. Měla tam pro změnu kluka, kterej se rozhodl, že bude lepší poslouchat celou dobu valkmena. No, to byl zase jednou "materiál". Nějaký důchodce mi tam mezitím ještě rozkrádal podklady na dílnu. No, občas je to zajímavé panoptikum, ty lidi :-) Ale nakonec se to nějak v průběhu dne vrátilo. Ještě na výstavě přišlo pár dospěláků sdělit své nadšení nad programem a pančelky nám ještě po jejich návratu domů do UL zavolaly do práce, jaká to byla paráda...

Taky jsem si dnes večer popovídala s Ha o její novinářské práci a kauza Anička mě trochu rozložila. Surfovaly jsme tu potom po Grálistech a jen jsme zíraly. Nejvíc ze všeho mě ovšem dostal oddíl "Mravenci". To už mi přišlo opravdu psycho... Jo, realita, reality... Jsem skeptická k tomu, že tohle půjde rozklíčovat a pak jsem si začla zase klást otázku, zda tyhle věci a informace do sebe vůbec pouštět. Ale už je pozdě... S Ha jsem si z toho dělaly prču a rozhodly jsem se, že si zítra půjčíme "Poselství pravdy". Do naší knihovničky, která nese název "Naše současná duchovní výživa" to skvěle zapadne :-) Uaaaaaa, kafe nekafe, jdu to zalomit.

Je mi dobře

Je mi dobře. Tečka. Dvojtečka. Tři tečky. Čárka za kterou není "ale" ani "protože". Jen prostor pro možné i nemožné. Hlavně pro nemožné :-)

Sem si včera v noci a dnes zpívala...

Vysoko na kopci
tak nízko pod nebesy
sedí tři krahujci
já slyším jejich hlasy

když první zazpívá
utichnou hvězdy ve dne
když druhý zazpívá
vítr se zvedne

když třetí zazpívá
vyletí duše těla
a tudy chodívá
kudy i já bych chtěla...

Asi trochu psí modlitba

Divná noční můra
skoro všedního zážitku
a noc mi nenechala ani zlomek
ani kousek okraje něčeho
co by mě mohlo obejmout
a schovávat dovnitř
do středu těla
další pocit
nenaplnění
zase nechtěl
můj lítající
ten co mi kreje záda
a říká
„Dejchej a bdělost, vždyť víš...“

A sestra jedné ženy
zase říká když na ní myslí
a má o ní strach
„Tak žádné píčoviny Amando“
a je v tom všechna starost a něha světa
a víc lásky už není...

A podobně i ona
vzala tě za ruku
a možná ani nevěděla
kam tě vede...
jen vyprahlost
haf
tak trochu zaštěkal náš pes
haf
tak trochu ozvalo se moje srdce
haf
za něj a za něj a za ni a za všechny a za všechno
kam až nedohlédnu
až na okraje všech světů
který je
i přestože tomu stále nemohu uvěřit
jen jeden.

Se mi chvějou...

A ohlížení se
a ohýbání se
zpátky
čekání na Godota
ve mě pro mě za mě
už nechci

Nad hlavou
se mi chvějou
dvě dřevěné holubičky
jedna blíže světlu
nehybně lítající vznášející ztuhlá
myšlenka
na Tebe
stále stejná
Kde jsi?
A kde jsem já?

Zastavila jsem se
tam
kde
pruhované barevné koberce
shrnují se
pod dotekem
psa i člověka
zateplují prostor
mých chodidel i hlavy
která ustlala očím
trochu barevné něhy
pro návraty sem
a prstům u nohou
se pomalu vrací
porozumění

slovům
jemnost
a ticho...

Mít "jenom" jeden život :-)

Píšu, nepíšu... Předevčírem jsem nějaká písmenka z písmenkové polévky mé hlavy sem sypala a pak to zase lžíci po lžíci vyjedla až ten talíř monitoru zůstal prázdný. Najednou jsem se těch slov bála a chtěla jsem se o ně dělit i nechtěla...

Asi se potřebuji na chvíli zavřít dovnitř. Přestala jsem ty "průvody" u nás doma zvládat. Každý večer tu někdo klepe, zvoní, odemyká si... A já to nedokážu vnímat jinak, než že také klepe, zvoní, odemyká si ke mně, do mě... A začalo mi připadat, že tohle už není Hnízdo, ale alternativní zahřívací Václavák. Da mi ale tvrdí, že většina průvodů sem stejně chodí za mnou... Tak nevim, asi budu muset vyvěsit varovnou ceduli, že sice často funguji jako obnovitelný zdroj, ale že momentálně se cítím spíš jako "ohroženej druh" a "vzácná surovina" :-). Začala mi docházet kapacita na to ty lidi pojmout. Něco jim dát a něco získat. Taky mi už moc chybí prostor na studium a čtení. Úúúúúúúúaááááááá, potřebuju číst... Nebo ouplně totálně zhloupnu... a bude ze mě debil, he...

To nejde mít jenom jeden život... jak to všichni stíháte? :-)

And I feel good

Tímto zápisem zcela porušuji slib, který jsem dala předevčírem. Slíbila jsem, že přestanu psát chaoticky. Vzhledem k momentálnímu rozpoložení mi tento slib připadá jako výduť (Zdeněk Beran - jo, ten umělec, by řekl "Parádní výduť") .

Divočina. 12 hodin v práci, pak jsme přišly s Mo k nám domů. Všichni seděli v naší, na tyto mega-seance, minikuchyni na studené dlažbě na zemi a jedli polévku. Do toho všechno pekl své makrobio-dobroty Da (nebo mu také říkám Ra), ale dne jsem přišla na to, že mu budu říkat Kodan. To vzniklo z toho, že Ha ho nazvala jako KočkoDana - to jsem zkrátila kvůli blogu na Kodana, ale nakonec jsem se rozhodla, že mu budu spíš říkat Barbare Kodane.

A James Brown mi zpívá "And I feel good"...

Ale proč píšu... vlastně mě k tomu nakoplo to, že jsme s Ha blbli, muži to pozorovali a nakonec to Ty shrnul následovně: "Lepší primitiv v hrsti, než-li idol na střeše." A pak ještě musím zaznamenat, jak jsem spolu s Ha ležela na rameni Kočkodanovi a poznamenala jsem "Ten Da je tak krásný muž. On vypadá jako nějaká antická socha" A Ty na to řekl "No jo, vypadá jako polobůh" A Ha nadzvedla svou hlavu z jeho ramene a dodala "A přitom je to Bůh."

Teď Ha povídá: "Seš jenom nástroj, skrz tebe to chodí."

A na přání Bo ještě dopisuji minihistorku, která ji zřejmě pobavila, i když mně se úplně vytratila z paměti. Tak včera, jak jsem byla zmatená, z toho, že je Ba těhotná, jsem přišla domů a všem to líčila. A Da se mě zcela (tak jako vždy) bezelstně zeptal "A můžu ti nějak pomoct". Tak jsem se na něj zadívala a odpověděla jsem "No, asi ne."

Tak tímto končím své dnešní pseudo zaznamenávání toku, potoku, pratoku, moku, amoku zpráv, lidí, minizkazek... Neboť už všichni odpadli, půjdu spáchat to samé. Však už je půl druhé v noci. Muck...

Mimo nebo mimi?

Dnes jsme měly naši pravidelnou pracovní schůzku. Holky z dvacítky(Ir a Ba) a my z devatenáctky (Mo a já), klasické organizační záležitosti. Jen na závěr Ba, že by nám chtěla ještě něco říct... Chvilka napětí... A co jiného by to mohlo být... Ba je těhotná :-)

Tak doufám, že mi z toho nehrábne :-) V takhle doslova těhotném prostředí jsme se ještě nepohybovala. Nejprve A a Lu, za kterou jsme nastoupily my s Ir. A pak už to jelo: Mi, Ša, An. A teď Ba. Za půl roku 5 mimin a za dalších pár měsíců tu bude další...
Teda, škoda, že nikdo není doma... Vždycky tady někdo je. A zrovna teď, když bych si potřebovala dát s někým panáka... Jsem z toho úplně mimo... a dosvědčuje to i fakt, že ve slově "mimo" jsem se před chvilkou překlepla a napsala jsem "mimi" :-)

No nic, za hoďku jdu do sauny s Bo. Těším se...

Juchůůůůůůů!

Tak ta polívka zabrala. Byla jsem tu sama, jen hudba, pes a já... Nádhera. Postupně přibývá obyvatel a ubývá polévky :-)

Vaření "pod zorným úhlem věčnosti"

Dneska mi zase zní v hlavě píseň Václava Stratila "Všechno bude fajn..." Zkusím ji vyhnat nějakou jinou a brouzdám v Ra muzice, co má na noťasu... Pak půjdu uvařit makrobio-celiatickou polévku, aby jí mohli všichni vegetariáni, vegani, makrobiotici, celiatici a vůbec celá ta naše ulítle uvědomělá hnízdo grupa :-) Beztak jim to vaření už všem dlužím. Poslední dobou jsem vždycky přišla k hotovému. Ale díky tomu jsem zase nějak spontánně najela na makrobio režim! Tedy ne úplně a rozhodně ne nějak dogmaticky. Jen jsem najednou zjistila, že mi jiná jídla už ani moc nechutnají... Ha, tak teď mi tu začali zpívat nějaký alikvótní buddhisti. Připadám si trochu jak v Tibetské detektivce. Jen zatím nemám zápletku, vraha ani oběť :-) Snad jen tu mrkev, co za chvíli rozšmelcuju, jak by řekl Had :-)
Zpívaj tam "ha ha hu ha hu ču a čcha..." a pak už jsou ta slova moc složitá... To asi potřebuju.

A jaký byl den? Nějak v zastřenosti a touze ho přežít. No, ne zcela konstruktivní přístup. Ale nějak se mi nedařilo ho výrazně změnit. Vlastně obyčejnej dobrej den, řekl by možná vnější pozorovatel. Ale když se na to člověk podívá "pod zorným úhlem věčnosti", tak teda nic moc :-) Tohle by nemělo smysl... Nebo ne pro člověka mého typu. Jsem asi moc náročná... Ale jak jinak? Tak jdu vařit... Možná to bude nejlepší výkon, co dnes mohu podat... Mlask :-)

Horizontální poloha a její podoby... a není to o sexu :-)

Víkend s panem Valdsteinem, Ladou a Hollarem. To byla neděle, sobota byla spací, úklidová a návštěvová. Přijela Ma, maminka už od dvou holčiček. Navštívili jsme Hada s ženou a jejich malinkým Maty. Veselejší a spokojenější mimino jsem snad ještě neviděla. Pořád se smálo, mrkalo na nás všechny a všechno ho bavilo a taky pořád hopsalo. Vlastně to byl spíš takový hopík. Že by vliv maminčina farářování? Maty už vlastně jako miminko spolu s maminkou oddával... Byl schovaný pod talárem a koukala mu jen hlavička.

Víkendy mi teď připadají závratně krátké a rychlé a můj život vůbec... Jak to zastavit? Asi zase budu muset najet na režim méně spánkový...

Moc mi o víkendu pomohl Ra. Došlo mi to včera večer. Všichni jsme seděli u nás v "čajovně - obýváku" na zemi, vázali jsme staré i nové hadry na závěsy a ubrusy na batiku a povídali. Ra tak dlouho opakoval otázku, jestli to trápení (moje i Hane) není zbytečné, že jsem nakonec přišla na to, že jo :-) Chtění, lpění, představy,... jak jednoduché. Pořád jsme s Ha vynalézaly nějaké "ale", až už všechna "ale" zmizela. Prostě blbost... Milovat... a všechno ostatní je navíc... No, teoreticky snadné, v praxi fuška. Ale pravdou je, že se mi to povedlo... Tak teď na to nezapomínat, živit ten klidný pocit, který se při plném pochopení dostavil...

Teď, když si to znovu čtu, mám pocit, že můj blog začíná opravdu nabírat esoterické obrátky. Věřím tedy milý/á čtenáři/ko v tvou zasvěcenost či alespoň toleranci...

A ještě musím zmínit Bo. Žena, která sem přinesla na 14 dní tak úžasné světlo, že bude trochu těžké se s ním nepotkávat. Ale kdo ví... Kdy, kde, jak. Třeba na Vysočině? Třeba v Praze? Třeba... každý, každá jinde. Přesto v něčem spolu...

Ha (a teď to není jméno, ale citoslovce zastupující pocit uvědomění :-) Tedy "ha" , a to mi připomnělo, že Hane včera večer po rozhovoru s Ra přinesla "horizontální polohu" a četla modlitbu. Tak jsem si lehla a odříkávala spolu s ní. Smáli jsme se... zpočátku... ale fungovalo to :-) A Ra nás nejdřív moc nechápal, ale na závěř řekl: "To je krásný, to je pravda". A Hane vzala Indiga šla to praktikovat někam do stromovky... v 9 večer. A přišla za hodinu i s Ty. Hmmm, ale teď už nejvyšší čas, zalomit to znovu do horizontu...

Tak dobrou, mrou, mruuu... pro dnešek... A slibuji, že začnu psát méně chaoticky :-)

Objetí...

Klid... Došlo mi, že to všechno co prožívám, je neúměrně moc umocňováno stresem v práci. Dnes jsem tu už druhý den sama. Byla jsem soustředěná a udělala jsem toho spoustu! Všechno v klidu... i ty vztahy a chlapi mi připadaj najednou víc v pohodě :-) Vlastně, žádný problém... Nádech výdech, máš celej příběh. No, nikdy jsem moc nechápala, jak vypadá přepracovanost a jak to může člověka drtit. Tak, nejvyšší čas jít domů. Pomazlit se s Indigem - naším novým psem, najíst se a zase pracovat... Ale pohoda... dneska mě to opravdu baví a naplňuje. Hýbe se to... Už se moc těším na příští týden na sobotu. Budu mít program s dětma na MAlšovi. Pořád je ve mě ta vzpomínka na dílnu, kdy jsem si nebyla jistá, zda to vůbec mělo nějaký smysl, byla jsem úplně vycuclá a sklízela jsem materiály a přišla ke mě jedna holčička a jak jsem byla u země skloněná, tak ona mě zezadu objala a lehla si na mě...
Byla to taková energetická vlna, že mě to narovnalo na několik týdnů... Tak jo, tak já frčím... už opravdu... :-)

Jarobal a Jan a jen malinko o tom, co přinesli...

Včera se mě Jarobal zeptal, zda mám ten blog kvůli tomu, abych dala světu najevo, že jsem sama a že jsem křehká... Chvíli jsme to řešili... co je to blog a proč... a já jsem si uvědomila, že vlastně píšu někdy i zcela konkrétním lidem, konkrétnímu člověku, ale nemám odvahu mu to říct přímo a nechci otravovat a takhle mám alespoň naději, že si to třeba někdy nějak přečte... i když pak už to zase může být pasé... :-)
No nic, dneska opravdu stesk, dneska píšu asi opravdu jen kvůli tomu, abych dala pavučinovému světu najevo, že se cítím sama a že jsem křehká... šílenej stesk... :-)

Ale ale ale přijel dnes JAN!!!!!!!!!!!!!!!!!!! A pokousal mě a to bylo prima :-) A vůbec je prima, že tu je. Patří sem a dlouho tu nebyl. Jakoby tu najednou nebyla nějaká místnost, nějaký prostor, jakoby se najednou nedalo někam vstoupit, zmizely dveře, jen člověk ví, že tamtudy někudy tam někdy vstupoval... Uaaaaaíííííííííííí!!!!!!

Protect me from what I want

...nápis od Jenny Holzer. Pohlednice, kterou jsem si koupila v září v Berlíně a pověsila si ji do nového pokoje. Když tu byl před pár měsíci na návštěvě Zro, tak tu první část zakryl papírem a zůstala tam pouze spodní část nápisu WHAT I WANT. No, dobrá otázka. Nechala jsem to tak několik týdnů. Až na divadlo jsem ji znovu celou odkryla a minulý pátek jsem ji vzala s sebou do Brna... jako, že jí tam nechám, že jí už nepotřebuju. Hmm, ha ha. Hmmmmmmm, hmmmmmmm... Takže jsem si ji přivezla zpátky a s pokorou zase přišpendlila. Tak to je ve zkratce metaforicky řečeno a shrnuto dění posledních dní.
Identita? Co to je????? Netušila jsem, že tenhle problém budu ještě někdy v takové intenzitě řešit. Kde začínám a končím já a kde jsou druzí? Já... Blbost... No jo... ale skutečnost, že nejsem, nejsem, nejsem nejsem nejsem... to zpívá jenom meluzína, ozvěna Velkého třesku... smích, ještě, že tam je :-)
Jsem i v tom, jak nejsem... Prostor pro druhé může být destruktivní záležitost, pro všechny zúčastněné. Co jsem za poslední dny zjistila? Že intuice funguje a že bych jí měla ctít. Že se "dokážu" chovat jako úplný debil. Ale taky, že se dokážu poměrně rychle vzchopit. Že miluju :-) Jen doufám, že někde ve skrytu nejedu na dluh. Končím tohle nesmyslné a pro druhé jistě totálně nepochopitelné a zmatené probublávááání.
Vlastně jsem toho zjistila milionkrát víc, ale to se snad nedá vůbec vypovědět, vypsat...

Svět už zase cítím spíš jako objetí. V neděli nad ránem se ke mně vrátili andílci, co mi krejou záda. Cítila jsem to. Prosila jsem, aby přišli zpátky... Bylo to takové hřejivé teplo vzadu na zádech :-) Vlastně pořád je... Nezapomínat. Nenechat se pohltit... Bdělost...