Výhledy a průhledy

Na Klenové bylo snově. Prima tým, prima účastníci/e a nádherné letní počasí. Toulali jsme se krajinou, sami či spolu... tvořili a fotili... Výhledy a průhledy... jak se akce jmenovala, se opravdu vydařily.

Jedno zadání bylo o splynutí s místem... v krajině či v okolí. Objevila jsem starou stodolu se zbytky sena. Je tu nádherné světlo a starý gauč. Rozhodla jsem se proto udělat krátké video a fotky o "vesnické holce", která si hraje na modelku. Ve chvíli, kdy se objevil chlapík jménem Koček, bylo jasné, že zcela zapadá do mého konceptu a bude mi skvělým doplňkem, ...coby vesnický playboy...

Dobře jsme se u toho bavili :-)

James Brown wow

Tak tenhle týpek mě baví... :-)

http://www.youtube.com/watch?v=IWcNiebYGuo&feature=related

Whoa! I feel nice, like sugar and spice...

Tak já jdu na pivo... :-)

Za chvilku vyrazím na schůzku s JaBal. Těším se. Asi si budeme plakat na rameni :-) Uf, najednou je té bolesti nějak moc. Čtu ale docela fajn knihu... připraví člověka na to, co všechno se s ním může dít a pomůže mu zpracovat a utlumit to nejhorší. Mohu jí vřele doporučit, a to i v případě, kdy si člověk myslí, že on sám už nic neřeší, že to řeší jen ten druhý atd. A to i po letech... Knížka docela dobře popisuje do jakých pastí nevědomosti se člověk může dostat. Jo, napsal ji Jeroným Klimeš a jmenuje se "Partneři a rozchody". Při tom čtení se většinou uklidním... asi i protože si uvědomím, že to co prožívám je vlastně normální a dá se tomu nějak porozumět a taky to potom lépe řídit.
Přemýšlím o tom, co jsem za ten poslední rok prožila a že to bylo dost intenzivní. Všechno... Ale taky jsem se díky tomu docela hodně naučila. Momentálně považuji za největší přínos to, že jsem se konečně naučila rozhodovat a tak jsem asi poprvé v životě pocítila, jaká je to síla, když se člověk přes všechny své pochybnosti prostě rozhodne a že z toho lze poměrně dlouho a hodně čerpat. Bohužel ne neomezeně a ve chvíli, kdy to rozhodnutí nepřinese v závěru vůbec žádný výsledek, je to trochu depresivní... Nicméně nelituji... Protože to zjištění, že to funguje, mi za to určitě stálo.
Tak já jdu na pivo... :-)

A právě...

Co mi přineslo radost...
včera jsem byla na procházce
a nad Prahou letěl balón...
a přišla ke mně veverka
pak pomalu vylezla na strom vedle mě
jen oříšek mi nepřinesla
ale Anastázie by stejně možná měla radost :-)
dnes jsem s Bla vymyslela letní dílnu pro děti...
nasmály jsme se u toho
a právě přišel Shaman :-)
jup

Ozvěna

Roe měl ve čtvrtek v Můze Heideggera... Básnicky bydlí člověk. Při listování jsem si vzpomněla na některé části a uvědomila jsem si, že i přestože jsou to už roky, co jsem tu knihu naposled četla, pamatuji si stále některé zlomky zpaměti... hlavně té první části "Das Ding". Teď mi v hlavě pořád zní věta "Ale toto kvapné odstraňování vzdáleností však nepřináší žádnou blízkost". A ozvěna ve mně do nekonečna šumí jako moře: Blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, ...

Narovnat do jedné přímky

A taky mi pořád v mysli vyplouvá tenhle obrázek od Fridy C...



Každé ráno, když jdu do práce a čekám dole u výtahu, zastaví se mé oči na uschlé růži pod kterou se rýsuje parte. Už týden usínám každý večer s myšlenkou na něj a je mi líto, že jsem mu neřekla a nevyjádřila dřív to, co jsem chtěla. Možná by to vůbec nic neznamenalo... Možná, možná... Tak zvláštně mi to bloudí myslí a naráží tupě do stěn bez náznaku ozvěny.

Zítra je pohřeb, kam nepůjdu ale pak půjdeme s přáteli rozloučit se k Vltavě, k vodě, k řece, do které dvakrát nevstoupíš.... Panta rhei... chladí, vyplavuje, nadnáší a konejší...


Tohle byl jeden z jarních "galerijních výletů", na kterém se z Ji stal jelen. Možná že teď konečně jeho duše svobodně skáče po lese, voní si k listí, jarní trávě a koupe se v raní rose :-)




A jinak... jsem doma. Šla jsem na "Skafandr a motýl" a navštívila při té příležitosti také Ho, který už je přestěhovaný. Uvědomila jsem si, že už skoro nechodím k lidem na návštěvy a už vůbec ne ke klukům - mužům. Byl to skoro sváteční pocit, jako když člověk udělá něco opravdu vyjímečného. Včera nás doma navštívil Bratr a hráli jsme blbárnu jménem "Cink". Indigo u toho mohl zešílet, protože jsme se strašně smáli a Bo navíc vydávala čarodějnický skřehotavý smích a zvuky. Večer jsme si vlezli s Bo ke mě do postele, pod peřinu, zababušily jsme se a povídali si. Jo jo "girling"... důležitá věc. Byla jsem ale strašně unavená a taky zmatená. Ale to jsem stále... mám na jednu událost vždy 25 náhledů a všechny jsou podle mě pravdivé... relativizuju to až nakonec nejde říct jednoduchý závěr. Všechno se ve mě děje ve vrstvách a paralelně, všemi směry a napříč. Jak bych tohle všechno mohla narovnat do jedné přímky, vložit do jedné věty, do jednoho nevratného rozhodnutí...?

Na druhém břehu řeky...

Home sweet home, love my love, jup hup nuf muf...

Už nemám rozestláno na posteli pro hosty...
a zuby si čistím vlastním zubním kartáčkem :-)

A zpívám si s větším porozuměním Jacka... a právě to tu sviští. Da plete, Ha a Ma hrají na kytary a Bo na basu... pěkně to tu duní :-)

Na druhém břehu řeky Olše žije Jacek
mám k němu stejně blízko jak on ke mně
máváme na sebe z říční navigace
dva spojenci a dvě spřátelené země
jak malí kluci hážem z břehů žabky
kdo vyhraje má z protějšího srandu
hlavama kroutí česko-polské babky
děláme prostě vlastní propagandu

Na mostě Přátelství se tvoří dlouhé fronty
všelikých věcí za všelikou cenu
já mám však na to velmi úzké horizonty
a Jacek velmi nenáročnou ženu
týden co týden z říční navigace
máváme na sebe Chlapče hlavu vzhůru
jak je to krásné moci vykašlat se
na celní předpisy a na cenzůru

Na druhém břehu řeky Olzy žije Jacek
mám k němu stejně blízko jak on ke mně
máváme na sebe z říční navigace
dva spojenci a dvě spřátelené země
a voda plyne plyne plyne dlouhé věky
řeka se kroutí jako modrá šňůrka
a my dva hážem kachnám vprostřed řeky
krajíčky chleba o dvou stejných kůrkách
krajíčky chleba o dvou stejných kůrkách...

Nová přátelství

Poslední den v Polsku. Nechce se mi, nechce... Bylo plné drobných překvapení. Nechápu, proč náš vztah k Polsku je tak odtažitý... máme toho tolik společného... vlastně si tu připadám jenom jako v takové trochu jiné části Čech, kde je jen trochu jiné nářečí. Jsme si tolik podobní historií, mentalitou, jazykem, který utváří naše vnímání, stylem života, myšlením, cítěním i komplexy... Navíc tu mají nádherný a mnohem méně narušený venkov než my... a taky hory :-) Chtěla bych se sem vrátit zpátky. Snad v létě, na podzim, jít do hor, nebo to tu probrázdit na kole... Vždycky mě to táhlo na Slovensko... Cítila jsem ho jako součást svého domova a nikdy by mě nenapadlo, že hned vedle nás je další země, kde člověk nemusí překonávat žádné těžké bariéry... prostě sem vpluje :-)

Včera jsme měli rozlučkovou večeři s Mar a Jol. Oba pracují jako kurátoři a dělají doprovodné akce pro děti, rodiče... Mají neuvěřitelné nápady a realizace a učí se o nich na univerzitách jako o guruích :-) Bavili jsme se také o svých snech... to už bylo takové křehké. I přestože jim je kolem 50, zdá se že máme podobně nejistou budoucnost. Ale zdá se, že se jí nikdo z nás nebojí :-)
Zkoušela jsem si představit, co bude za rok a nešlo to. Vůbec nevím. Jen doufám, že s Hnízdem mě bude i nadále poutat tenký ale přepevný vyživující neviditelný, ale hmatatelný pramen.

O jeden nepatrny ton barvy svetleji

hodnoty, ...nekdo, koho znal,... umrel... Prisla mi zprava, ze nas kolega z prace, mlady a na prvni pohled dost pohodovy kluk se obesil. Nikdy by me to nenapadlo. Clovek vubec vubec vubec netusi, co v sobe lide nosi. A to, co ukazuji navenek, muze byt jen usilovna snaha, pusobit jinak nez jak to je...

Myslet na druhe
pecovat o ne
modlitba je malo
ale co vic
napsat
obejmout
se s kym?
Lze nekomu pomoct?

Tygr by rekl
ze dulezite je pomoct sam sobe
ale tak to nefunguje
vzdy pomahas ci ublizujes vsemu
a vzdy je pomahano i ublizovano tobe
jsme pavucinka
propletena s druhymi
vzajemne se muzeme podpirat
kdo bez te podpory vydrzi?
Jen mnich nebo poustevnik
Ale je tohle cesta kazdeho z nas
skrz individualitu a osamelost
budovat pocit propojeni?
Je toho tolik
co nemuzu rict a co nikdy nikdo nemuze pochopit...

Je mi to lito
ze nevim
co bych mohla jeste udelat
tohle neni prosba o navod
to je jen vyplavovani
proto prosim neposilejte mi navody
ale pohladte a obejmete toho, kdo je vedle vas, muzete-li
nebo nekomu napiste neco hladiciho
a svet bude zase lehounlince tepat o jeden nepatrny ton barvy svetleji
doufam
verim...

Každý den zkoumám

Každá cesta z našeho hotelu vede přes park. Jaru se nejde vyhnout. Zblízka každý den zkoumám rozkrývající se pupence a říkám si, tak kdy?! Slunce tu dnes tepalo do všeho živého a to, co ještě živé není už má určitě namále. Na ulicích je spousta stánků s tulipány a Ir včera koupila i k nám do pokoje. Máme stále otevřené okno a vítr se tak prolamuje skrz záclonu do našeho prostoru a kreslí do našich očí jemné vzory pomalého tance. Někdy jenom tak chvíli hypnotizovaně sedím na posteli a vypnu se... v obou významech toho slova :-)

Dnes v noci...

Obvazy jsou fraktálem
mé podstaty
pružné plátno
plné děr
.............................



Vložil si do mě papír
dopis obal od tyčinky
který jsi nedokázal spálit
sám
.............................



Plechovým víčkem od konzervy
otvůrky dýchající
temnoty
půjčit si proužky světla
na kraj propasti
kterou lemuje pohled
dovnitř
.............................



Vytvořil jsi z mého kruhu čtverec
a říkal jsi mi
že jsem svobodná
když jsi mě něžně přelepoval
průhlednou izolepou
.............................



Do spirálky je stočená
moje duše
tam dole
v tříslech čtyřlístků
vyšitých na kapesníku
který jsem si zakázala nosit
v kapse kabátu
jako jistotu dobrého konce
.............................



Po večerech zarůstám do zdi
neviditelnosti červených cihel
v zapomenuté řadě drolících se domů
kolik nádechů a pohledů daleko
můžu ještě ukrást kolemjdoucím?
.............................



To není rez
to korodují okraje tvých rtů
když se dotýkají
posvátného
.............................



Černá látka tryskající dovtnitř
světlo
které zahlo za roh
který nevidím
.............................



Úplně uvnitř jsou kupodivu také
vlasy popelavě bílé barvy
vystlaly průchod času
který s měkoučkým krokem
potřebuje našlapovat
dovnitř těla
.............................



Ten blesk tam
šáhnul bez mého svolení
obtáhnul ohnuté tvary
pokryté rozjěžděnými
zvuky motorů
a hlasů z ulice
.............................



Prázdnota
co pohltí tvé prsty
tvou ruku
tvé tělo i hlavu i auru
spolu s korunní čakrou
která spadne nečekaně
na zem a kovově zacinká
.............................



Místo vystlané plyšem a zlomky listů
ze vzdálených stromů
které opadaly
když se chtěly dotknout
tvých vlasů
.............................



Kousek svetru
který nemůžu svlíknou
i když už zima pominula
pominula se do mě
až za kůži a svaly a kosti
a oči a hlas
.............................



Stále se kolem mě a do mě
drolí mikroskopicky drobný prach
a kamínky barev přivezených z
geologického tanga vlnícího se
před třiceti šesti a více
milióny lety
.............................



Nechci považovat železnou trubku
za brutální metaforu
chci jí rozumět raději
jako tlumenému zvuku
který se nenápadně vléval
do tvých míjejících kroků
.............................



Pavučina - pružnost
objímající silové pole
prolamující roztřepená
betonová nic
.............................





Ta struktura je uháčkovaná
napříč zvuky chodidel
a rytmu nadskakujících podpatků
je obalená do vesmírného prachu
prvního kroku po povrchu
slov a měsíce
.............................


... a pár obrázků z jedné ulice v Lodzi

Zase jednou jenom být, užívat si a nechat se vést...

Lodz nebo-li polský Manchester. Město kvetoucí hlavně v 19. století na a začátku 20. Procházíme celými čtvrtěmi, které mají identickou podobu: cihlové domky nebo spíš celé bloky, v kterých bydleli dělníci/e a na vlas stejné, v kterých byly školy, prádelny, jídelny pro celé dělnické rodiny. To vše vždy patřilo jednomu majiteli. Jdeme přespat do hostinského pokoje jednoho z paláců, který patřil dceři jednoho průmyslníka. Dovnitř se dostáváme skrz ochranku a hlídacího psa. Máme ale krásný výhled do parku a na řeku a v našem pokoji visí dobové fotografie interiéru paláce. Jedna fotka se trochu "svezla" a mě připadalo, že to vystihuje naprosto dokonale celé to divadlo... Luxus trochu nakřivo. Tenkrát i teď. Za cenu čeho? Spí se nám ale dobře, máme výhled do francouzské zahrady a na řeku...

Druhý den ráno fotíme detaily ulic a "díry"... Začínám být z toho našeho "vědeckého" průzkumu už trošku unavená... Ale dnes se to kompenzovalo naší aktivní účastní na jednom worshopu. Moc mě bavilo zase jednou jenom být, užívat si a nechat se vést skrz to, co vymyslel někdo jiný.

Ještě bych se tu chtěla podělit - především s dalšími ženami (i když muže tím rozhodně nechci vyloučit) o jednu milou malou "modlitbu či rituálek", jehož autorkou je jedna mně převelice blízká moudrá kočka. Přečetla jsem si to zrovna, když jsem seděla v jedné kavárně a tak se dalo rovnou praktikovat a proto v případě energetické krize mohu vřele doporučit následující:

"Dej si fakt dobrý kafe v kavárně, podívej se z okna, pověs si lžičku na nos a řekni si : Já, (Zde vložte své jméno :-), jsem úžasná ženská a jediné, co mi teď schází, a co potřebuju, je víra v sebe. Takže ó sílo, vstup do mě skrz tuto lžičku, skrz můj nos, a vše se v dobré obrátí."

Už se to v Polsku rozšířilo... občas při tom "přistihnu" i Ir a máme tak čím bavit. Vono to totiž s tou lžičkou není úplně jednoduchý... :-)