H. D. Thoreau - Walden čili život v lesích

Našla jsem v Hnízdě vzkaz: "V tom poměru, v jakém zjednodušíš svůj život, zákony všehomíra ukáží se méně složitými, a samota nebude samotou, ani chudoba chudobou, ani slabost slabostí." (22.12. 2008, když jsem jela za váma, Elsa)

Odkud přichází síla...

Přemýšlím, jak je to se samotou. Odkládám všemožná setkání, abych měla čas jen na sebe a nechala vyplout to, co je někde hlouběji. Včera před usnutím mě něco napadlo. Už týden mi jde hlavou, jak podstatné je nechodit pod cenu. Také mi došlo, že pro mě není těžké to, že momentálně jsem "sama". To je moje volba a je mnoho lidí, s kterými lze být. To, co nazývám samotou, je pro mě přijetí toho, že je prostě možné, že člověk bude už vždycky sám. Je otázkou, zda bude nebo nebude, ale získat ten klid i při té představě, že bude sám, to je to, oč tu běží. Nebát se. Ne to jen někam schovat. Ale opravdu to přijmout. Cítím, že z toho jde obrovská síla. Asi to není žádný objev. Ale pro mě je na tom objevné, že začínám tímto směrem uvažovat a jít. Souvisí to tak úzce s tím být "sám sebou". Vždycky jsem měla pocit, že je mnohem těžší naučit se být s někým. Všechno vyladit, přijmout, pochopit, nechat se druhým prostoupit. Zdá, že tohle už umím, tak je na čase vrátit se na počátek :-) Co vy a paní Samota? Bojíte se jí? Umíte to s ní? Umíte to s druhými?

Políbení

Sestra odlétá za 6 minut do Irska. Určitě už sedí v letadle. Velkého slona na klíně. Teˇˇd se dívá z okýnka...

Rodiče jsou doma zase sami. Já sama v Hnízdě. Je to záhadou, ale mám v sobě sváteční pocit. Pocit, že se dá začít znovu. Ano, jde to vždycky, ale v tomto čase to cítím nějak obzvlᚡˇt silně. Asi konečně začínám chápat smysl Vánoc. Prostě on to na sebe vzal. A já nemusím řešit minulost. Jdu dál, nechci mu nakládat víc. Lze jít lehce, lehoučce... Minulé Vánoce jsem prožívala velké ztráty a toužila po blízkosti. A o rok později zdánlivě na stejném místě, ale uvnitř je hodně věcí jinak. Klid... Vzpomněla jsem si na slova, co mi jednou napsal Zed... "Klid se s touhou střídá... Tvůj život začíná". Yes... :-)

Letadlo se rozjíždí po ranveji...

Vánoční setkávání s rodinou a přáteli. Viděla jsem malou Natalí a Viki... a zase se učila. Viki přišla a řekla: "Mami, Hitler, to byl zpěvák?"

A ještě jeden mini rozhovor odjinud. ˇˇSestiletá dcera od jedné známé přišla za mámou a říká: "Mami a jakej má život smysl?" A maminka říkala: "No, Aničko, to se možná dozvíme až po smrti" A Anička si povzdychla a konstatovala: "Chmm, chmm, takže celej život v napětí." :-)

Letadlo se zvedá... Lu mává Praze. Určitě ještě pár slz padá do klína na slona. A já u nás v Hnízdě zapaluji svíčku, světýlko, plamínek, teplo.

Políbení vám všem moji milí. Aˇˇt je Vám dobře a pokud není, tak aˇˇt vám to je k dobru :-)

Vaše Liška :-)

Předvánoční čas s Daliborem

Mám výhled na Černou věž (ta na obrázku nejvyšší). Každou chvíli mi pohled sklouzne tím směrem. Kousek dál je Daliborka. Dalibor tam seděl celé dny... a snad hrával na housle... Je to dávná historie. Je to už víc jak pět set let, co tam seděl a čekal, co bude. Pak ho sebrali a dole pod zámeckými schody mu usekli hlavu. A já tudy chodívám skoro každý den. Místa nasáklá myšlenkami, strachy, jen tak bezcílného toulání, příběhy... Tak myslím na Dalibora a na sebe. Jak tu sedím a zda by mohly být naše myšlenky v něčem podobné. Jestli by mi rozuměl a já jemu. Mám chuť za ním zajít, ale asi mě tam nepustí. Tak napínám uši, třeba ty housle uslyším. Tady v klášteře bývají slyšet různé věci. Zvlášť večer, když všichni odejdou a všude se zhasne. Chodím mezi zešeřelými obrazy a sochami a někdy zajdu do potemnělé kaple, kde se rýsují jen stíny. Jdu za maličkou sestrou Mladou, co jí stráží čtyři velikáni. Chodím se tam ráda bát... trošku. A dýchat minulost v přítomnosti.

Teď na všechny věže i ke mě svítí slunko!

Poslouchám PaMilcovou...

Usínání v objetí

Před usnutím jsem otevřela okno a vzduch voněl tak příjemně. Nechala jsem ho otevřené celou noc. Odneslo mě to do letní noci. Ležela jsem jen ve spacáku na břehu jedné řeky, nade mnou hvězdy, vlhký chladivý svěží vzduch a tělo přisáté k Zemi a dýchající v jejím pomalém rytmu. Bylo opravdu léto léto léto a dalo se jen tak někam jít... kdekoliv se zastavit, kdekoliv usnout...

hlad

Byla jsem na Encounteru a ptala se našeho "falicitátora" :-) , jak je to se zamilovaností. Jestli je to tak, že si toho druhého postaví člověk výš a pak až se odmiluje, tak čumí, co to vlastně bylo. A zkouší teprve potom vztah, opravdu rovný. A LuDo říkal, že si myslí, že zamilovanost je spíš hlad. Hlad po něčem, co nemá člověk naplněné a uspokojené a že až se člověk nasytí, tak teprve zjistí, zda opravdu opravdu miluje. Jde milovat bez počáteční zamilovanosti, bez počátečního hladu? LuDo tvrdí, že ano. Vypadá moudře a zkušeně... no uvidíme :-)

Kdo zpívá nemá kdy se bát

Byla jsem na výletě. Šla jsem krajinou, zbytky sněhu, ...čvachtavého, trochu bláta, volné srdce, volné ruce... Jenom jsem se dívala, pozorovala a po dlouhé době zase fotila na kinofilm, takže tu nic neuvidíte... Neuvidíte ten podivný strom s jednou větví vymrštěnou do strany a vzhůru k nebi ani řetězy zaryté do kůry stromu a posunuté o kus výš, kde se asi znovu zaryjí a nakreslí pravidelný vzor. Neuvidíte ani tu černou asfaltovou boudu porůstající zářivě zeleným mechem, neuvidíte rozbité okno do hospody, kde se na druhé straně vlévala dovnitř (na přeskládané a zpřeházené židle) pivově zlatá barva skrz barevné sklo okna odnaproti.

Neuvidíte, ale uslyšíte... třeba o tom, jak jsme s IM "fotili" jen na fotopapír obraz skrz klíčovou dírku ...a taky portrét. A pekli bramboráky a pili víno a já si prohlížela katalogy čínského fotografa, co fotil čínské blázince, tibeťany a katolíky. A hřála se při tom u kamen, zírala jak pravěký lovec do ohně a neměla myšlenky na nic takzvaně "důležitého".

Krajina, krajina, nebe, nebe... vůně, vůně, vůně dřeva.

IM mluvil o tom, že podepsal jako Faust úmluvu s ďáblem, ale že si myslí, že v konečném součtu to bude dobré. A já si říkám, ale! Ale vždyť není žádný konečný součet! A on říká, ale! Ale z čeho chceš žít? No jo, takže člověk prodává za prachy svůj čas... Peníze už nejsou kryté zlatem, ale časem! Jo, všichni to známe, tohle všichni víme...

Ještě pár slov na závěr. V poslední 7generaci se na poslední straně píše o "Pomalém životě". O ten usilují různě provázané skupiny, které se snaží o zpomalení života měst, obchodu, školství, turistiky, stravování nebo mezilidských vztahů.

Tak a teď si milý/á čtenáři/ko přečti předchozí větu ještě jednou s důrazem na význam každého slova.

Jedeme dál? Takže podle Davida Orra by proto 21. století mělo být érou předběžně opatrných pomalých znalostí, nabízejících know-why namísto tradičního know-how.

...A tento pouliční obraz jsem potkala dnes podvečer cestou na arte... Chodím tamtudy už měsíc, ale teprv dnes jsem ho objevila. Píše se tam:

Moc toho zbývá
nebo málo
co by se za dva lidi bálo?
když slavík zpívá
nemá kdy se bát

"Má bytost má stín dotýkající se stropu chrámu končícího v nebi."

Našla jsem kousek ušmudlaného papírku někde na dně mošny, kterou jsem nosila v létě...

A vzpomněla jsem si, že jsem to zažila jednu noc v Rose Coeli...

Heslo týdne

Dlouhý dlouhý den. Plný úvah o Vietnamu, páteční vernisáži, konferenci a letním kurzu, co plánujeme ve spolupráci s prázdninovkou. Už jsem asi uprojektovaná...
Ale večer přišla děcka z Vietnamu a uvařila neuvěřitelně chutné jarní závitky i ve vege formě. Zapomínám chvílema už i jíst...

Tělo ještě bolí od toho, jak jsem mu v pondělí na Dialogickém jednání podrazila nohy, ale snad už to zítra bude lepší. Zároveˇˇn mě ta bolest trochu euforizuje... neb mě stahuje k zemi a nedovolí mi myslet na blbosti. "Řešíte něco? Dejte si pořádnou ránu, bude Vám líp!" ...Slogan tety Ay na tento týden. :)

A navíc můj laptop zlobí a píše divně některé háčky...

Co bys chtěl(a)?

"Co bys chtěl(a) zažít, udělat před tím než umřeš?"
...díváme se s Da na Fight club. On se dívá potřetí, já poprvé. Film se mi moc líbil. Dotklo se to některých otázek, které aktuálně řeším. Např. toho, zda dělám opravdu to, co chci...
Co je to být ženou... jak si představuji muže... a tak.

Ještě vstřebávám otázky svobody - zodpovědnosti. Opouštět jeden svět, jedny hranice, znamená tvořit jiný svět a jiné hranice. S tím, že si člověk nemůže být jistý, zda uvidí dost daleko a zda alespoň může tušit všemožné důsledky. Ale jinak byl pro mě film hlavně o odvaze. Nebýt motivovaná strachem, ale sílou... a taky láskou :-)

Asi bych měla jít spát, když už je tak pozdě... ale nechce se mi. HLAVA... zítra jí zkusím na větší část dne vypnout... kreslit, plavat, běhat...

Ženy, které běhaly s vlky

Začala jsem pročítat knihu "Ženy, které běhaly s vlky". Moc se mi některé mýty líbí. Je to jedna z těch knih, ke které jsem si dlouho hledala cestu. Vím o ní už několik let, ale vůbec mě nelákala a nebavila... a najednou... !

Líbí se mi třeba příběh o rybářovi, ...o tom, jak na moři ulovil ženu - nejprve kostru, která ležela u dna. Strašně se vyděsil a snažil se před ní utéct. Ale ona byla namotaná do jeho sítí a tak ho "pronásledovala" až domů. Večer se na ní ale zadíval a pocítil něhu, vymotal jí tedy ze sítí, nechal jí odpočívat a sám usnul. Ona se v noci probudila, půjčila si jeho srdce a pomocí něj získala zase maso - tělo. Ten příběh má být o strachu z proměn vztahu. A autorka tu mluví o tom, že do vztahu je nutné pustit třetí bytost "Smrt - ženu - kostru".

"Ve vztahu má roli věštkyně, která ví, kdy nastává v cyklech čas začátků a konců. Jako taková je nejnespoutanějším aspektem vztahu, kterého se muži nejvíce obávají... a někdy i ženy, protože pokud člověk přestane věřit v nutnost přeměny, bojí se také přirozených cyklů růstu a úbytku."

A jak se kniha líbila vám?

Když osobnosti odcházejí...

Večírek byl plný čertů, mikulášů, her a dárků...

Le dostala např. pěkné téplé luxusní ponožky zabalené a opatřené touto popiskou:




... nebo dárky podobného charakteru, což je asi vtip, který pochopí jen ti, co byli poslední dobou ve veletržáku nebo jsou milovníci Duchampa či MKn :-)

...nebo ne?

Právě jsem si stáhla všechnu práci na flešku a rozhodla se, že půjdu domů a potom na večírek za Le, která opouští Knížepána a celé jeho panství a tedy i nás.

A také jsem se rozhodla, že si dám jeden den smutku, kdy se nebudu muset tvářit jako hrdina. Jakože se schovám... Usoudila jsem, že bych na to mohla mít právo :-) Mohla bych být něco na způsob "Šíleně smutné princezny" a čekat na prince. Ale ona ve skutečnosti vůbec smutná nebyla... sakra, a on se vlastně potom naštval, že ho tahala za nos. No jo, emoce, to je vždycky komplikované. Cha, právě přišel můj princ Bohouš a snaží se mě líbat. To dřív nedělal (?!). Je to zvíře! A líná mi do klína...
To zní jako dobrý verš... "A líná mi do klína" :-)

Líná mi do klína
líže mi ruce
vrní mi na břiše
tiše tiše
přede přede
mnou se protahuje
drápiska zatahuje
a citově mě vydírá
svým pohledem
a konečkem ocasu
co saje
sosaje
po očku na mě mrká
že jsem pěkná mrcha
že ho málo hladím
tak končím s psaním
ať mu to vynahradím...


Poslouchám polské piosenky a dělá mi to dobře
...tak nevím, jak to s tím smutkem dopadne :-)

Hmmm...

Tak tohle je opravdu zkouška...
Nečekat na nic.
Žít plně, bděle přítomnost.
Nečekat nic víc,
ale být otevřená k tomu co může přijít.
Ale ne jenom teoreticky...
Skutečně, opravdu... Cha... proč ty nejjednodušší teorie jsou v praxi kurva tak těžký?
Zvlášť když to má člověk v hlavě už tak pěkně srovnané?
Chmmm :-)
Opravdu každou přítomnou vteřinu brát
jako to nejlepší, co teď mohu udělat, cítit, vnímat.

Připadám si jako sportovec
co se musí namotivovat na olympiádu
ale celou dobu tréninku musí věřit tomu
že i když nevyhraje
tak to, co dělá, má smysl.

Teda, to jsou úvahy ...by mě nenapadlo, že bych se takhle mohla někdy cítit...
Ještě, že mám v kapse deník od MPally, Garfielda a Cílkovo Dýchání s ptáky.
Střídám je :-)

Garfield mi dost připomíná našeho Bohouše a to jak šikanuje Odieho není zcela nepodobné jeho vztahu k Indigovi. Chtěla jsem teď něco zacitovat od MarianaP., ale zjistila jsem, že jsem knihu zapoměla asi v buse. Bože, to jsou ztráty! Snad dotyčného nálezce kniha pobaví alespoň tak jako mě. Sakra... to je mi líto :-(

Tak ještě písničku, s kterou jsem se probudila jedno ráno v Brně a hrála mi pak celý den v hlavě a nechtěla ven...
http://www.youtube.com/watch?v=2vIIih6P_jc&feature=related

tramvají dvojkou jezdíval jsem do Židenic
z tak velký lásky většinou nezbyde nic
z takový lásky jsou kruhy pod očima
a dvě spálený srdce - Nagasaki Hirošima

jsou jistý věci co bych tesal do kamene
tam kde je láska tam je všechno dovolené
a tam kde není tam mě to nezajímá
jó dvě spálený srdce - Nagasaki Hirošima

já nejsem svatej ani ty nejsi svatá
ale jablka z ráje bejvala jedovatá
jenže hezky jsi hřála, když mi někdy bylo zima
jó dvě spálený srdce - Nagasaki Hirošima

...

Poslední dobou se každé ráno budím s nějakou písničkou v hlavě... za to sny si moc nepamatuji. Zdá se mi, že ty písničky jsou takový pozvolný přechod ze snu do reality...

yes

všichni už odešli
ležím na zádech
voda mě nadnáší
hladina je klidná
slyším svůj vlastní dech
a tlumené zvuky kolem
nádech výdech
sem tam sem tam
příjemně unavené tělo
nechávám propadat
příjemně
slastně
chladivé
vodě
a tichu