Tohle je zápis už víc jak týden starý... Dnes nad ránem se mi zdál děsivý sen. Byla jsem v kině, které momentálně sloužilo jako přednášková místnost. Probíhala tam zrovna nějaká lehce politicky angažovaná akce nebo spíš prezentace, přednáška. Všichni zúčastnění byli ve věku cca 20 - 60 let a pozorně poslouchali, debatovali atd. Já stála vzadu a řešila jsem něco s Mi. V jednu chvíli se ale zvednul jeden člověk v hledišti, vytáhnul za vlasy slečnu, co seděla před ním na sedadle a velkou kudlou jí podřezal hrdlo. V tu samou chvíli se asi u třetiny "posluchačů" objevily podobné nože a začali vraždit a podřezávat lidi kolem. Byla jsem totálně paralizovaná. Nedalo se poznat, kdo je "vrah" a kdo je "jen" posluchač. Všichni vypadali jako normální lidi. A já nevěděla, zda je bezpečnější stát a nehýbat se nebo utíkat a padnout tak nějakému nenápadnému vrahovi rovnou do náručí...
Tak a teď přítomnost... Z krajiny vnímám poslední dobou už jen oblohu. A i tu jen skrz sklo kanclu nebo autobusu, když jedu do Brna či zpátky. Nemám co psát, protože se toho děje příliš. Nic nejde uchopit a vtisknout do tvaru slova. Z reálného života mi zbyly už jen spánek a sny, milování a občas pohled někoho, kdo chce vidět opravdu dovnitř a tak mě probudí, vtáhne z vnějšího oblaku pseudoreality. Musím najít minuty a cesty, jak se k sobě samé vracet nebo nevim...
