Horizontální poloha a její podoby... a není to o sexu :-)

Víkend s panem Valdsteinem, Ladou a Hollarem. To byla neděle, sobota byla spací, úklidová a návštěvová. Přijela Ma, maminka už od dvou holčiček. Navštívili jsme Hada s ženou a jejich malinkým Maty. Veselejší a spokojenější mimino jsem snad ještě neviděla. Pořád se smálo, mrkalo na nás všechny a všechno ho bavilo a taky pořád hopsalo. Vlastně to byl spíš takový hopík. Že by vliv maminčina farářování? Maty už vlastně jako miminko spolu s maminkou oddával... Byl schovaný pod talárem a koukala mu jen hlavička.

Víkendy mi teď připadají závratně krátké a rychlé a můj život vůbec... Jak to zastavit? Asi zase budu muset najet na režim méně spánkový...

Moc mi o víkendu pomohl Ra. Došlo mi to včera večer. Všichni jsme seděli u nás v "čajovně - obýváku" na zemi, vázali jsme staré i nové hadry na závěsy a ubrusy na batiku a povídali. Ra tak dlouho opakoval otázku, jestli to trápení (moje i Hane) není zbytečné, že jsem nakonec přišla na to, že jo :-) Chtění, lpění, představy,... jak jednoduché. Pořád jsme s Ha vynalézaly nějaké "ale", až už všechna "ale" zmizela. Prostě blbost... Milovat... a všechno ostatní je navíc... No, teoreticky snadné, v praxi fuška. Ale pravdou je, že se mi to povedlo... Tak teď na to nezapomínat, živit ten klidný pocit, který se při plném pochopení dostavil...

Teď, když si to znovu čtu, mám pocit, že můj blog začíná opravdu nabírat esoterické obrátky. Věřím tedy milý/á čtenáři/ko v tvou zasvěcenost či alespoň toleranci...

A ještě musím zmínit Bo. Žena, která sem přinesla na 14 dní tak úžasné světlo, že bude trochu těžké se s ním nepotkávat. Ale kdo ví... Kdy, kde, jak. Třeba na Vysočině? Třeba v Praze? Třeba... každý, každá jinde. Přesto v něčem spolu...

Ha (a teď to není jméno, ale citoslovce zastupující pocit uvědomění :-) Tedy "ha" , a to mi připomnělo, že Hane včera večer po rozhovoru s Ra přinesla "horizontální polohu" a četla modlitbu. Tak jsem si lehla a odříkávala spolu s ní. Smáli jsme se... zpočátku... ale fungovalo to :-) A Ra nás nejdřív moc nechápal, ale na závěř řekl: "To je krásný, to je pravda". A Hane vzala Indiga šla to praktikovat někam do stromovky... v 9 večer. A přišla za hodinu i s Ty. Hmmm, ale teď už nejvyšší čas, zalomit to znovu do horizontu...

Tak dobrou, mrou, mruuu... pro dnešek... A slibuji, že začnu psát méně chaoticky :-)

Objetí...

Klid... Došlo mi, že to všechno co prožívám, je neúměrně moc umocňováno stresem v práci. Dnes jsem tu už druhý den sama. Byla jsem soustředěná a udělala jsem toho spoustu! Všechno v klidu... i ty vztahy a chlapi mi připadaj najednou víc v pohodě :-) Vlastně, žádný problém... Nádech výdech, máš celej příběh. No, nikdy jsem moc nechápala, jak vypadá přepracovanost a jak to může člověka drtit. Tak, nejvyšší čas jít domů. Pomazlit se s Indigem - naším novým psem, najíst se a zase pracovat... Ale pohoda... dneska mě to opravdu baví a naplňuje. Hýbe se to... Už se moc těším na příští týden na sobotu. Budu mít program s dětma na MAlšovi. Pořád je ve mě ta vzpomínka na dílnu, kdy jsem si nebyla jistá, zda to vůbec mělo nějaký smysl, byla jsem úplně vycuclá a sklízela jsem materiály a přišla ke mě jedna holčička a jak jsem byla u země skloněná, tak ona mě zezadu objala a lehla si na mě...
Byla to taková energetická vlna, že mě to narovnalo na několik týdnů... Tak jo, tak já frčím... už opravdu... :-)

Jarobal a Jan a jen malinko o tom, co přinesli...

Včera se mě Jarobal zeptal, zda mám ten blog kvůli tomu, abych dala světu najevo, že jsem sama a že jsem křehká... Chvíli jsme to řešili... co je to blog a proč... a já jsem si uvědomila, že vlastně píšu někdy i zcela konkrétním lidem, konkrétnímu člověku, ale nemám odvahu mu to říct přímo a nechci otravovat a takhle mám alespoň naději, že si to třeba někdy nějak přečte... i když pak už to zase může být pasé... :-)
No nic, dneska opravdu stesk, dneska píšu asi opravdu jen kvůli tomu, abych dala pavučinovému světu najevo, že se cítím sama a že jsem křehká... šílenej stesk... :-)

Ale ale ale přijel dnes JAN!!!!!!!!!!!!!!!!!!! A pokousal mě a to bylo prima :-) A vůbec je prima, že tu je. Patří sem a dlouho tu nebyl. Jakoby tu najednou nebyla nějaká místnost, nějaký prostor, jakoby se najednou nedalo někam vstoupit, zmizely dveře, jen člověk ví, že tamtudy někudy tam někdy vstupoval... Uaaaaaíííííííííííí!!!!!!

Protect me from what I want

...nápis od Jenny Holzer. Pohlednice, kterou jsem si koupila v září v Berlíně a pověsila si ji do nového pokoje. Když tu byl před pár měsíci na návštěvě Zro, tak tu první část zakryl papírem a zůstala tam pouze spodní část nápisu WHAT I WANT. No, dobrá otázka. Nechala jsem to tak několik týdnů. Až na divadlo jsem ji znovu celou odkryla a minulý pátek jsem ji vzala s sebou do Brna... jako, že jí tam nechám, že jí už nepotřebuju. Hmm, ha ha. Hmmmmmmm, hmmmmmmm... Takže jsem si ji přivezla zpátky a s pokorou zase přišpendlila. Tak to je ve zkratce metaforicky řečeno a shrnuto dění posledních dní.
Identita? Co to je????? Netušila jsem, že tenhle problém budu ještě někdy v takové intenzitě řešit. Kde začínám a končím já a kde jsou druzí? Já... Blbost... No jo... ale skutečnost, že nejsem, nejsem, nejsem nejsem nejsem... to zpívá jenom meluzína, ozvěna Velkého třesku... smích, ještě, že tam je :-)
Jsem i v tom, jak nejsem... Prostor pro druhé může být destruktivní záležitost, pro všechny zúčastněné. Co jsem za poslední dny zjistila? Že intuice funguje a že bych jí měla ctít. Že se "dokážu" chovat jako úplný debil. Ale taky, že se dokážu poměrně rychle vzchopit. Že miluju :-) Jen doufám, že někde ve skrytu nejedu na dluh. Končím tohle nesmyslné a pro druhé jistě totálně nepochopitelné a zmatené probublávááání.
Vlastně jsem toho zjistila milionkrát víc, ale to se snad nedá vůbec vypovědět, vypsat...

Svět už zase cítím spíš jako objetí. V neděli nad ránem se ke mně vrátili andílci, co mi krejou záda. Cítila jsem to. Prosila jsem, aby přišli zpátky... Bylo to takové hřejivé teplo vzadu na zádech :-) Vlastně pořád je... Nezapomínat. Nenechat se pohltit... Bdělost...