Jen si ještě pamatovat :-)

Čas běží
hodiny na věži
stíhaj ho stěží...

"Haiku", které jsem napsala před pár lety...

Jup, jaro. Uaíííííííííí... Právě jsem přišla z hospůdky, kde jsme hovořili a popíjeli s Mak a Rov. Řešily jsme trošku Ferum, trošku Fuud v Ústí. Tímto posílám do této severské krajiny srdečné pozdravy :-)
Naposled jsem byla v hospodě - kavárně s Ra a Ja a to už je dávno... Tenkrát jsme přemýšleli, jak přestat řešit "hlavou hlavu" a jak víc cítit "tělem tělo" :-) Jsem doma sama... jen Indigo tu čumáčkuje a všichni jsou ještě ve škole. Tolik událostí za jeden týden, ž nevím, kde a jak začít. Tak, třeba pracovním výletem do Londýna. Bylo to vcelku vtipné a chvílema kontrastní. Letěli jsme spolu s Knížepánem a ubytovaly se v podivném hotelu. Zvenku to bylo něco mezi funkcionalismem a brutalismem a design uvnitř se snažil napodobit "staroanglické interiéry". Takže květované závěsy, postele s květinovou pelestí, rudé koberce, rudý plyš, anglický čaj,...
Hotel byl plný mužů v kravatách a oblecích a dámy jen v šedé a černé. Na pokoji nás přivítala TV obrazovka s nápisem "Welcome Mrs... bla bla". Luxus až trošku děsivý. Světla se rozsvěcovala i ve skříni a televize hrála i v koupelně. Ale měly tam dobré sušenky a báječný čaj. S Ir jsme si vyměnily vzpomínku na doby ne až tak dávno minulé, ve kterých jsme obě znaly toto prostředí z druhé strany. Já jsem byla kdysi v UK jako au-pair a přivydělávala jsem si v jedné mega továrně - prádelně, která dodávala čisté ložní prádlo, ručníky a župany do těchto hotelů. Vzpomněla jsem si na to díky "vůni" ručníků, která byla identická s tím, co jsem kdysi dýchala v prádelně. A Ir tu zase pracovala jako pokojská :-) Tak jim v koupelně převěsila toaletní papír na druhou stranu, protože podle hotelové "etikety" to měli blbě.
Druhý den jsme vyrazily na jednání do Tate. Angličané se pro tentokrát v mých očích rehabilitovali :-) Byli milí, vstřícní, věcní a hlavně (!!!) NEBYLI afektovaní :-)
Zato žena ze Záhřebu byla drsná... Ale na to radši nevzpomínat, ...asi evropský komplex provincie. Snad nám to celé Knp schválí a budeme moci v projektu pokračovat... Chtěla bych... Bavilo by mě psát o Identity a Environment... A vůbec to bylo asi poprvé, co mě nadchnul nějaký e-learningový kurz - program.
V pátek jsme prolezly Tate skrz naskrz. Řekly jsme si, že projdeme jen "highlighty", ale to znamenalo projít kompletně všechno, protože tam kromě hajlajtů nic jiného nemají :-) Každopádně mě moc potěšila výstava Duchampa, Picabii a ManRaye... Poprvé v životě jsem pocítila napětí a vzrušení, když jsem si uvědomila, že uvidím Velké sklo a Etant done. Samotnou mě pobavilo, že se můžu cítit tak rozechvěle, jen z té představy :-)
Pak mě nadchla výstava minimalu. Začala jsem mít pocit, že psát a reprodukovat tohle umění nemá vůbec smysl. Že jeho účinek je možný jen případě autentického ponoření se... zanoření, pohlcení, upadnutí :-)

V pátek - v sobotu v noci se vracím a ráno vyrážíme s Muf na výlet do Varů a za dědečkem a babičkou. Kolem se celá krajina propadala. Vichřice šílela a vylamovala stromy i s kořeny. A my? Plavali jsme ve venkovním bazénu a hřáli se v sauně. A v pondělí s Mzetem výprava do Sokolova do hnědouhelné pánve. Pan doktor Roj byl úžasný. Udělal nám geologický úvod ve své kanceláři a pak s námi vyrazil do terénu. Objevovali jsme záhady krajiny a chodily po jejím rozevřeném těle. Utvářela se před 23 i více milióny let a bylo to nepředstavitelné. Kolem byly kusy země... někdy černé, jindy cihlově červené, okrově titanově žluté nebo šedomodré. M byl nadšený a já taky. Dílna bude tady... už nám chybí jen ta maringotka.

A za chvíli budu zase o rok starší... Jen si ten věk a podobné údaje ještě pamatovat :-)

Slyšet skrz bříška prstů...

Dnes jsem zkoušela slyšet skrz dotyky. Laž vymyslel kouzelné rukavice, které mě doslova okouzlily... Prsty a každý má svůj tón, svůj zvuk,... flétnu nebo vrnění nebo cokoli... Těším se, že se nám je podaří využít v galerii. 

Jak se k sobě samé vracet...

Tohle je zápis už víc jak týden starý... Dnes nad ránem se mi zdál děsivý sen. Byla jsem v kině, které momentálně sloužilo jako přednášková místnost. Probíhala tam zrovna nějaká lehce politicky angažovaná akce nebo spíš prezentace, přednáška. Všichni zúčastnění byli ve věku cca 20 - 60 let a pozorně poslouchali, debatovali atd. Já stála vzadu a řešila jsem něco s Mi. V jednu chvíli se ale zvednul jeden člověk v hledišti, vytáhnul za vlasy slečnu, co seděla před ním na sedadle a velkou kudlou jí podřezal hrdlo. V tu samou chvíli se asi u třetiny "posluchačů" objevily podobné nože a začali vraždit a podřezávat lidi kolem. Byla jsem totálně paralizovaná. Nedalo se poznat, kdo je "vrah" a kdo je "jen" posluchač. Všichni vypadali jako normální lidi. A já nevěděla, zda je bezpečnější stát a nehýbat se nebo utíkat a padnout tak nějakému nenápadnému vrahovi rovnou do náručí...

Tak a teď přítomnost... Z krajiny vnímám poslední dobou už jen oblohu. A i tu jen skrz sklo kanclu nebo autobusu, když jedu do Brna či zpátky. Nemám co psát, protože se toho děje příliš. Nic nejde uchopit a vtisknout do tvaru slova. Z reálného života mi zbyly už jen spánek a sny, milování a občas pohled někoho, kdo chce vidět opravdu dovnitř a tak mě probudí, vtáhne z vnějšího oblaku pseudoreality. Musím najít minuty a cesty, jak se k sobě samé vracet nebo nevim...

na téhle Zemi

Hane s Bo zpívají neuvěřitelně krásnou jemnou ruskou píseň... Obě Bohyně :-) Ach, chci být chlap a klanět se jim, ležet jim u nohou, a dívat se na ně proti nebi... tolik krásy, až si člověk říká, jestli to jde vůbec unést. A do hlavy mi vstupujou slova, které jsem už tisíc let neslyšela...

Já držím pohár ve své dlani...
je zpěněný a přetéká
já držím pohár ve své dlani
jenž čeká na rty člověka

jenž čeká zdali víno jeho
se do brázd vyschlých rozleje
na snivých květech v jiných světech
zda zavěsí své krůpěje

jenž čeká zda se sehnou květy
pod onou tíží ku zemi
jenž čeká zdali jiné světy
rozzáří svými vůněmi

já držím pohár ve své dlani
jenž čeká na rty člověka
já držím pohár ve své dlani:
své srdce, které přetéká...


Bo ted zahrála úžasnou píseň... Ha se ji chce naučit, a Bo prozrazuje, že ji na netu nenajde, neb autorkou je ona sama. Už se jí tu všichni učí... a já tu zakládám fanklub :-) Píseň už je sepsána i nahrána.

A do toho všeho vstupuje do dveří Ja a nese igelitku s pivama z večerky... My, holky jsme dostaly černé. Jami, mňami... Jsem doma, Doma,...

Teď už to tu začíná být trochu ujetý. Mluví se o roku Krysy a Bratr byl vysvlečen ze svého tibetského obleku, aby byl obkreslen a snad znovu ušit :-) Da otevírá víno z Bulharska, řešíme vizualitu a Vančáta...

Jen moje láska usíná na téhle Zemi kousek opodál...