Vlasy a jaro

"Mňau, přišlo jaro" řekla kočička a vytřepala z kožíšku všechnen chlad.

Jen si ještě pamatovat :-)

Čas běží
hodiny na věži
stíhaj ho stěží...

"Haiku", které jsem napsala před pár lety...

Jup, jaro. Uaíííííííííí... Právě jsem přišla z hospůdky, kde jsme hovořili a popíjeli s Mak a Rov. Řešily jsme trošku Ferum, trošku Fuud v Ústí. Tímto posílám do této severské krajiny srdečné pozdravy :-)
Naposled jsem byla v hospodě - kavárně s Ra a Ja a to už je dávno... Tenkrát jsme přemýšleli, jak přestat řešit "hlavou hlavu" a jak víc cítit "tělem tělo" :-) Jsem doma sama... jen Indigo tu čumáčkuje a všichni jsou ještě ve škole. Tolik událostí za jeden týden, ž nevím, kde a jak začít. Tak, třeba pracovním výletem do Londýna. Bylo to vcelku vtipné a chvílema kontrastní. Letěli jsme spolu s Knížepánem a ubytovaly se v podivném hotelu. Zvenku to bylo něco mezi funkcionalismem a brutalismem a design uvnitř se snažil napodobit "staroanglické interiéry". Takže květované závěsy, postele s květinovou pelestí, rudé koberce, rudý plyš, anglický čaj,...
Hotel byl plný mužů v kravatách a oblecích a dámy jen v šedé a černé. Na pokoji nás přivítala TV obrazovka s nápisem "Welcome Mrs... bla bla". Luxus až trošku děsivý. Světla se rozsvěcovala i ve skříni a televize hrála i v koupelně. Ale měly tam dobré sušenky a báječný čaj. S Ir jsme si vyměnily vzpomínku na doby ne až tak dávno minulé, ve kterých jsme obě znaly toto prostředí z druhé strany. Já jsem byla kdysi v UK jako au-pair a přivydělávala jsem si v jedné mega továrně - prádelně, která dodávala čisté ložní prádlo, ručníky a župany do těchto hotelů. Vzpomněla jsem si na to díky "vůni" ručníků, která byla identická s tím, co jsem kdysi dýchala v prádelně. A Ir tu zase pracovala jako pokojská :-) Tak jim v koupelně převěsila toaletní papír na druhou stranu, protože podle hotelové "etikety" to měli blbě.
Druhý den jsme vyrazily na jednání do Tate. Angličané se pro tentokrát v mých očích rehabilitovali :-) Byli milí, vstřícní, věcní a hlavně (!!!) NEBYLI afektovaní :-)
Zato žena ze Záhřebu byla drsná... Ale na to radši nevzpomínat, ...asi evropský komplex provincie. Snad nám to celé Knp schválí a budeme moci v projektu pokračovat... Chtěla bych... Bavilo by mě psát o Identity a Environment... A vůbec to bylo asi poprvé, co mě nadchnul nějaký e-learningový kurz - program.
V pátek jsme prolezly Tate skrz naskrz. Řekly jsme si, že projdeme jen "highlighty", ale to znamenalo projít kompletně všechno, protože tam kromě hajlajtů nic jiného nemají :-) Každopádně mě moc potěšila výstava Duchampa, Picabii a ManRaye... Poprvé v životě jsem pocítila napětí a vzrušení, když jsem si uvědomila, že uvidím Velké sklo a Etant done. Samotnou mě pobavilo, že se můžu cítit tak rozechvěle, jen z té představy :-)
Pak mě nadchla výstava minimalu. Začala jsem mít pocit, že psát a reprodukovat tohle umění nemá vůbec smysl. Že jeho účinek je možný jen případě autentického ponoření se... zanoření, pohlcení, upadnutí :-)

V pátek - v sobotu v noci se vracím a ráno vyrážíme s Muf na výlet do Varů a za dědečkem a babičkou. Kolem se celá krajina propadala. Vichřice šílela a vylamovala stromy i s kořeny. A my? Plavali jsme ve venkovním bazénu a hřáli se v sauně. A v pondělí s Mzetem výprava do Sokolova do hnědouhelné pánve. Pan doktor Roj byl úžasný. Udělal nám geologický úvod ve své kanceláři a pak s námi vyrazil do terénu. Objevovali jsme záhady krajiny a chodily po jejím rozevřeném těle. Utvářela se před 23 i více milióny let a bylo to nepředstavitelné. Kolem byly kusy země... někdy černé, jindy cihlově červené, okrově titanově žluté nebo šedomodré. M byl nadšený a já taky. Dílna bude tady... už nám chybí jen ta maringotka.

A za chvíli budu zase o rok starší... Jen si ten věk a podobné údaje ještě pamatovat :-)

Slyšet skrz bříška prstů...

Dnes jsem zkoušela slyšet skrz dotyky. Laž vymyslel kouzelné rukavice, které mě doslova okouzlily... Prsty a každý má svůj tón, svůj zvuk,... flétnu nebo vrnění nebo cokoli... Těším se, že se nám je podaří využít v galerii. 

Jak se k sobě samé vracet...

Tohle je zápis už víc jak týden starý... Dnes nad ránem se mi zdál děsivý sen. Byla jsem v kině, které momentálně sloužilo jako přednášková místnost. Probíhala tam zrovna nějaká lehce politicky angažovaná akce nebo spíš prezentace, přednáška. Všichni zúčastnění byli ve věku cca 20 - 60 let a pozorně poslouchali, debatovali atd. Já stála vzadu a řešila jsem něco s Mi. V jednu chvíli se ale zvednul jeden člověk v hledišti, vytáhnul za vlasy slečnu, co seděla před ním na sedadle a velkou kudlou jí podřezal hrdlo. V tu samou chvíli se asi u třetiny "posluchačů" objevily podobné nože a začali vraždit a podřezávat lidi kolem. Byla jsem totálně paralizovaná. Nedalo se poznat, kdo je "vrah" a kdo je "jen" posluchač. Všichni vypadali jako normální lidi. A já nevěděla, zda je bezpečnější stát a nehýbat se nebo utíkat a padnout tak nějakému nenápadnému vrahovi rovnou do náručí...

Tak a teď přítomnost... Z krajiny vnímám poslední dobou už jen oblohu. A i tu jen skrz sklo kanclu nebo autobusu, když jedu do Brna či zpátky. Nemám co psát, protože se toho děje příliš. Nic nejde uchopit a vtisknout do tvaru slova. Z reálného života mi zbyly už jen spánek a sny, milování a občas pohled někoho, kdo chce vidět opravdu dovnitř a tak mě probudí, vtáhne z vnějšího oblaku pseudoreality. Musím najít minuty a cesty, jak se k sobě samé vracet nebo nevim...