Rozumíme si...

Chumelí... Mám pocit jakoby byly vánoce. A poprvé mi dochází, že vlastně byla (je) zima. S Ir zabydlujeme náš pokoj. Lepíme po stěnách pohledy, plakáty a připisujeme k nim na stěnu tužkou různé mikrokomentáře... Zase se cítím trochu jako studentka a je to fajn. Máme jen rychlovarku a poloprázdné skříně. S Mar jsme dnes dotvořily náš program a zdá se, že se příští týden vydáme do Krakova a dalších měst. Zítra nás čeká náslech MŠ programu a setkání s DomiLangem. Prošly jsem dnes centrum Varšavy a "staré" město. Tedy město, z kterého po válce zbylo jen 15% a varšavané se rozhodli postavit ho přesně ve stejném stylu a složení jako předtím. Je to tedy staré - nové město... s velmi zvláštní atmosférou. Dnes nám přišlo (alespoň v porovnání s Prahou) téměř vylidněné. Chvílema jsem měla dojem, že jsme spíš někde v Jičíně a že za týden přijde Ježíšek... Zastavujeme se v tom snovém městě v jedné kavárně, dáváme si Turfel nebo tak nějak (což je sladká koule čehosi), díváme se na stmívající se náměstíčko, zahříváme se čajem (já mám navíc chuť na panáka, kterého si ale odepřu :-) a píšeme pozdravy... Polsky v podstatě rozumíme, což evidentně přináší potěšení oběma stranám.
Jo, a jako správně marnivé děvče jsem si koupila nové nádherné ach... šaty. Jsou proužkované a Ir říká, že jsou jak z 19. století. Tak snad na tu naši sbírku konečně zapadnu :-)

Varšava a vymírající včelstva

Sedím na koberci v místnosti jakéhosi podivného ale milého studentského hotelu ve Varšavě. Jakási dívka tu už přes půl hodiny ultra živou francouzštinou sděluje své zážitky či emoce či co přes skype. Uf, těžko se mi soustředí... Po chodbě proplula muslimka...

Cesta vlakem byla nádherná... skrz sněhová pole i jemně zeleně ojíněné stráně, skrz oranžově tepající slunce i kolem šedivých hald Ostravy... a pak kolem modravě šedých mokřadů a jezer Polska. Sedíme s Iri v jídeláku, popíjíme Svatovavřinecké, pozorujeme tu krásu, čteme si vzájemně průvodce a trochu nás mrazí z té děsivě krvavé polské historie. Za druhé světové to ze všech zemí slízli snad nejvíc. V každé kapitole se znovu a znovu píše o statisících mrtvých poláků i židů... Mám pocit, že Varšava tím musí být prosáklá skrz naskrz. Ale uvidíme, rozhodli se to tu naproti tomu všemu, znovu vzkřísit, postavit, obnovit, ochránit zbylé... Pořád musím na ty židy a všechny ostatní myslet... na ty hrůzy stále ještě nedávné války. Trochu se mi to mísí s obrazy vymírajících včelstev, o kterých jsem si četla po cestě v Respektu. Einstein prý kdysi prohlásil, že až vymřou včelstva, lidstvo je přežije jen o 4 roky... Nic nebude opylovat květy, málo se urodí, domeček z ekosystémových karet se rozloží. Američané své škody z toho, že jim vymřela většina včelstev už vyčíslili na x miliard :-) Einstein to prý nakonec neřekl, neví se už kdo to řekl... jen se mu to připsalo... Asi aby to získalo více na váze... Ale co, přečtu si článek, přečtu si průvodce, řeknu "Hmmmm, to je strašný" a dál...? Půjdu psát bláboly na blog...
Nebo se večer pomodlím? Nic lepšího mě nenapadá...

Přišel černoch, francouzka s ním trochu zaflirtovala a odešla... Přišla černošská dívka, v letní sukni a zimní růžové bundě... Je celá růžová a mně už je zima...

Za každou vaši blízkost

Teď se tu zpívá toto... Da hraje a my zkoušíme slovem obtékat kolem... Je to těžké :-)

http://www.youtube.com/watch?v=weygNZphUxI&feature=related

Slova a jen jedno jediné možné hudební podání, které mám nasáklé pod kůží a nic jiného nezní... Připomíná mi to squot v UK, JesSe a vůbec...

Dnešní večer byl hladivý... doslova. Byly mi zavázány oči, zvedlo mě několik rukou a jak jsem přišla o dotek se zemí, nedokázala jsem odhadnout v jakých směrech se mé tělo teď pohybuje... Byla jsem položena do měkoučké všudeobklopující peřiny a přikryta čímsi. Na vlasy, uši, krk a jemně zabalené - zahalené tělo mi začaly padat okvětní lístky. A když mi byl šátek sundán, zjistila jsem, že ležím ve vaně, přikrytá ohromným bělostným vatelínem, který vypadá jako obrovská pěna!!! Pak jsem znovu zavřela oči a Ha, Da, Bo a Ir mi četli příběhy a básničky od Mzeta a Hraběte a a a... a zpívalo se "Láska je jako večernice..." a pak mě několik rukou zase zvedlo a se smíchem přeneslo do jiných prostor. A začala masáž všech smyslů... propletence vůní, chutí, dotyků. Překvapilo mě, jak je pro mě najednou těžké jenom se tak oddat a přijímat, jak jsem si už zvykla pořád něco vydávat, promýšlet, seskupovat, konstruovat... chjo, no...
Ale pak jsem byla úplně lehoučká... doteky rukou, že se v nich tělo rozpustí a jenom se nepostřehnutelně chvěje a jemně tepe... Být skrz nebytí...
A nakonec jsem znovu otevřela oči a tam kartůnově secvičené megaúsměvy, puget tulipánů a horké velké upečené srdce zahřívající to mé :-)

Děkuji za každou vaši přítomnost a blízkost...

Pozemská a jiná síla

Noční stěhování, přeskupování prostoru, zabydlování znovu zas a jinak. Máme novou spolubydlící bytost! Návštěva, která nikdy nebyla návštěvou, ale pokaždé, když vstoupila jakoby tu odjakživa spolu s námi prokrajovala svým tělem a dechem vzduch. Někdy mám pocit, že nejsme spolubydlící, ale spoludýchající... Asi reziduum letního kurzu či co, které prosakuje kolem. Mňau mňau mňau, jaro je tady a kolem lásky kvetou. Někdo se rozchází, někdo se schází, ale hlavně, že se to hýbe, že už to zatuhle nehnije pod vrstvama ledu. Jup... A moje síla... zkouším se znovunapojit na vesmír, ale mám pocit, že se mi to podaří až s prvním jarním přespáním venku pod široširým nebem, až budu zase sát hvězdný prach celým povrchem těla. Ale co bych chtěla? :-) Všechno mám! Jak já se mám!!! Kousek pozemské síly posílám... Chytej! :-)