Zase jednou jenom být, užívat si a nechat se vést...

Lodz nebo-li polský Manchester. Město kvetoucí hlavně v 19. století na a začátku 20. Procházíme celými čtvrtěmi, které mají identickou podobu: cihlové domky nebo spíš celé bloky, v kterých bydleli dělníci/e a na vlas stejné, v kterých byly školy, prádelny, jídelny pro celé dělnické rodiny. To vše vždy patřilo jednomu majiteli. Jdeme přespat do hostinského pokoje jednoho z paláců, který patřil dceři jednoho průmyslníka. Dovnitř se dostáváme skrz ochranku a hlídacího psa. Máme ale krásný výhled do parku a na řeku a v našem pokoji visí dobové fotografie interiéru paláce. Jedna fotka se trochu "svezla" a mě připadalo, že to vystihuje naprosto dokonale celé to divadlo... Luxus trochu nakřivo. Tenkrát i teď. Za cenu čeho? Spí se nám ale dobře, máme výhled do francouzské zahrady a na řeku...

Druhý den ráno fotíme detaily ulic a "díry"... Začínám být z toho našeho "vědeckého" průzkumu už trošku unavená... Ale dnes se to kompenzovalo naší aktivní účastní na jednom worshopu. Moc mě bavilo zase jednou jenom být, užívat si a nechat se vést skrz to, co vymyslel někdo jiný.

Ještě bych se tu chtěla podělit - především s dalšími ženami (i když muže tím rozhodně nechci vyloučit) o jednu milou malou "modlitbu či rituálek", jehož autorkou je jedna mně převelice blízká moudrá kočka. Přečetla jsem si to zrovna, když jsem seděla v jedné kavárně a tak se dalo rovnou praktikovat a proto v případě energetické krize mohu vřele doporučit následující:

"Dej si fakt dobrý kafe v kavárně, podívej se z okna, pověs si lžičku na nos a řekni si : Já, (Zde vložte své jméno :-), jsem úžasná ženská a jediné, co mi teď schází, a co potřebuju, je víra v sebe. Takže ó sílo, vstup do mě skrz tuto lžičku, skrz můj nos, a vše se v dobré obrátí."

Už se to v Polsku rozšířilo... občas při tom "přistihnu" i Ir a máme tak čím bavit. Vono to totiž s tou lžičkou není úplně jednoduchý... :-)

Všechno ostatní jsou kecy...

Jedna z mnoha výprav za poslední dny vedla mimo jiné na zdejší Akademii. Zjistila jsem, že tam teď studuje KarolK z FAVU a i přestože jsem jí nezastihla tam, nakonec jsem se přeci jen setkaly. Zase jedna úžasná žena. Mám pocit, že bych s ní mohla hodiny mluvit o všem možném. Hodně pohodově a otevřeně. Tenhle pocit bohužel poslední dobou nemám moc často. A natož s člověkem, kterého téměř neznám. Naozaj zaujímavé... asi řešíme podobné věci... genderem a uměním začínaje a vztahy k ostatním a sobě samé konče. Potkaly jsme se nakonec na vernisáži MKelly a druhý den jsme si daly několika hodinovou gender-feministickou konferenci o tvorbě této umělkyně. Bylo to prima. Skoro všechny přednášející byly už vlastně takové feministické babičky. Byla to síla... vidět zase jednou po dlouhé době takovou koncentraci moudrých žen. Pořád mám pocit, že takových bytostí je těžký nedostatek. No nic, práce pro naši generaci, řekly nám na to ony :-)

Vkládám sem jen ministručné povídání o tom, kdo to MKelly je.

http://en.wikipedia.org/wiki/Mary_Kelly_(artist)

Jde mi to všechno hlavou. Stále ale cítím tíseň z práce doma v ng. Nevím proč... Asi se od toho stresového kolotoče už nedokážu pořádně odpoutat, uvolnit a jsem nesmyslně stále ve střehu. Budu s tím muset něco provést. Díkybohu za tu stáž... že mám možnost si tyhle věci uvědomit a snad najít nějaké cesty ven.

Dnes tu bylo nádherně...teplo, jaro. Byl to náš první zcela volný den. Dlouho jsme s Ir obědvaly v jednom příjemném podniku a přitom kreslily. Úplně mě to pohltilo a nemůžu přestat... Šly jsme potom do Muzea Varšavského povstání, které nám bylo doporučováno. Po cestě jsme trochu bloudily a bylo to moc příjemné... zase jednou jen jít a vědět, že když člověk nikam nedojde, tak je to taky dobře. Nevím proč, ale hodně se mi líbilo třeba na tomhle místě. Tak jsem si tam na chvíli sedla na zem a pozorovala. Možná to bylo tím, že to bylo město - ale zároveň prázdnota - bez aut, bez lidí, bez emocí...

V muzeu jsem dlouho nevydržela. Přišlo mi to všechno trochu na efekt. V jedné velké hale člověk pořád slyší hlasité tepání lidského srdce. Místo toho, abych se soustředila na to, co tam je, jsem měla chuť co nejrychlejc vypadnout. A tak jsem také učinila. Téma jako takové mě zajímalo hodně, ale expozice mi přišla jako jeden obrovský emotivní šleh a guláš... Ocenila bych koncentrovanější informace a větší přehlednost... tohle na mě jen padalo.

Asi si o tom všem budu muset ještě popovídat s nějakým židem. Teprve tady v Polsku mi pořádně dochází (nebo spíš prožívám a odžívám), co se všechno v tom 20. stol. dělo.

Na druhou stranu... Pokud někdy budete ve Varšavě, tak se mnou nenechte odradit a do tohoto muzea určitě zajděte. Jsou v něm místa, filmy, sklepy, zákoutí a informace, které za to určitě stojí. Já jsem ale nakonec prchla ven a sála jsem slunce všema pórama. A kreslila jsem přitom svůj "obrazový deník". Ach jo, stejně všechno, co píšu sou blbosti...

Co člověk opravdu chce, proč dělá všechno, co dělá? Co chci opravdu já? Teď... kéž bych mohla cítit, že jsem někým (kromě mámy :-) opravdu milována a mít možnost to bez ostychu a strachu někomu dávat a dál po spirále rozvíjet... Všechno ostatní mi teď připadá jako kecy...

Ach ti konceptulaisté...

Dnes to byla kouzla za zrcadlem staré skříně. Odpoledne potom s DomiLangem. Po obědě jsme na chvilku zapluly i k němu do ateliéru. Bylo moc milé, jak ještě před výpravou do města připravil "kápézetku na přežití". Na stůl nám donesl vodu, čokoládu, papírové kapesníky a pytel orbitek. Pak nám předvedl svůj "mizející roh", do kterého mu nabourala uklízečka, protože netušila, že jde o art a na závěr jsme prozkoumaly dvě židle, které měly před tím než je Domi přetřel opačné barvy. Tedy černá byly bílá a bílá byla černá. Ach ti konceptulaisté... ZBaladr už byl na nás odpoledne moc... Měly jsme plné zuby toho, jak všichni "rozumí" situaci v ng a tak se v nás objevily chutě jenom tak se projít a nenechat se více bombardovat egoušskejma intošema, kteří udělali díru do světa a fandí i nám holkám, abysme se dostaly vejš (evidentně netuší, která bije). Při procházce zpátky jsem asi 3x řekla "Fuck off":-) Dala jsem si závazek, že pro příště už nepřistoupím na hru na "vnímavě oddanou posluchačku"...

Jo ale jinak se mi tu líbí... vážně, vážně, vážně :-)

Rozumíme si...

Chumelí... Mám pocit jakoby byly vánoce. A poprvé mi dochází, že vlastně byla (je) zima. S Ir zabydlujeme náš pokoj. Lepíme po stěnách pohledy, plakáty a připisujeme k nim na stěnu tužkou různé mikrokomentáře... Zase se cítím trochu jako studentka a je to fajn. Máme jen rychlovarku a poloprázdné skříně. S Mar jsme dnes dotvořily náš program a zdá se, že se příští týden vydáme do Krakova a dalších měst. Zítra nás čeká náslech MŠ programu a setkání s DomiLangem. Prošly jsem dnes centrum Varšavy a "staré" město. Tedy město, z kterého po válce zbylo jen 15% a varšavané se rozhodli postavit ho přesně ve stejném stylu a složení jako předtím. Je to tedy staré - nové město... s velmi zvláštní atmosférou. Dnes nám přišlo (alespoň v porovnání s Prahou) téměř vylidněné. Chvílema jsem měla dojem, že jsme spíš někde v Jičíně a že za týden přijde Ježíšek... Zastavujeme se v tom snovém městě v jedné kavárně, dáváme si Turfel nebo tak nějak (což je sladká koule čehosi), díváme se na stmívající se náměstíčko, zahříváme se čajem (já mám navíc chuť na panáka, kterého si ale odepřu :-) a píšeme pozdravy... Polsky v podstatě rozumíme, což evidentně přináší potěšení oběma stranám.
Jo, a jako správně marnivé děvče jsem si koupila nové nádherné ach... šaty. Jsou proužkované a Ir říká, že jsou jak z 19. století. Tak snad na tu naši sbírku konečně zapadnu :-)