Každé ráno, když jdu do práce a čekám dole u výtahu, zastaví se mé oči na uschlé růži pod kterou se rýsuje parte. Už týden usínám každý večer s myšlenkou na něj a je mi líto, že jsem mu neřekla a nevyjádřila dřív to, co jsem chtěla. Možná by to vůbec nic neznamenalo... Možná, možná... Tak zvláštně mi to bloudí myslí a naráží tupě do stěn bez náznaku ozvěny.
Zítra je pohřeb, kam nepůjdu ale pak půjdeme s přáteli rozloučit se k Vltavě, k vodě, k řece, do které dvakrát nevstoupíš.... Panta rhei... chladí, vyplavuje, nadnáší a konejší...
Tohle byl jeden z jarních "galerijních výletů", na kterém se z Ji stal jelen. Možná že teď konečně jeho duše svobodně skáče po lese, voní si k listí, jarní trávě a koupe se v raní rose :-)A jinak... jsem doma. Šla jsem na "Skafandr a motýl" a navštívila při té příležitosti také Ho, který už je přestěhovaný. Uvědomila jsem si, že už skoro nechodím k lidem na návštěvy a už vůbec ne ke klukům - mužům. Byl to skoro sváteční pocit, jako když člověk udělá něco opravdu vyjímečného. Včera nás doma navštívil Bratr a hráli jsme blbárnu jménem "Cink". Indigo u toho mohl zešílet, protože jsme se strašně smáli a Bo navíc vydávala čarodějnický skřehotavý smích a zvuky. Večer jsme si vlezli s Bo ke mě do postele, pod peřinu, zababušily jsme se a povídali si. Jo jo "girling"... důležitá věc. Byla jsem ale strašně unavená a taky zmatená. Ale to jsem stále... mám na jednu událost vždy 25 náhledů a všechny jsou podle mě pravdivé... relativizuju to až nakonec nejde říct jednoduchý závěr. Všechno se ve mě děje ve vrstvách a paralelně, všemi směry a napříč. Jak bych tohle všechno mohla narovnat do jedné přímky, vložit do jedné věty, do jednoho nevratného rozhodnutí...?
