Ozvěna

Roe měl ve čtvrtek v Můze Heideggera... Básnicky bydlí člověk. Při listování jsem si vzpomněla na některé části a uvědomila jsem si, že i přestože jsou to už roky, co jsem tu knihu naposled četla, pamatuji si stále některé zlomky zpaměti... hlavně té první části "Das Ding". Teď mi v hlavě pořád zní věta "Ale toto kvapné odstraňování vzdáleností však nepřináší žádnou blízkost". A ozvěna ve mně do nekonečna šumí jako moře: Blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, ...

Narovnat do jedné přímky

A taky mi pořád v mysli vyplouvá tenhle obrázek od Fridy C...



Každé ráno, když jdu do práce a čekám dole u výtahu, zastaví se mé oči na uschlé růži pod kterou se rýsuje parte. Už týden usínám každý večer s myšlenkou na něj a je mi líto, že jsem mu neřekla a nevyjádřila dřív to, co jsem chtěla. Možná by to vůbec nic neznamenalo... Možná, možná... Tak zvláštně mi to bloudí myslí a naráží tupě do stěn bez náznaku ozvěny.

Zítra je pohřeb, kam nepůjdu ale pak půjdeme s přáteli rozloučit se k Vltavě, k vodě, k řece, do které dvakrát nevstoupíš.... Panta rhei... chladí, vyplavuje, nadnáší a konejší...


Tohle byl jeden z jarních "galerijních výletů", na kterém se z Ji stal jelen. Možná že teď konečně jeho duše svobodně skáče po lese, voní si k listí, jarní trávě a koupe se v raní rose :-)




A jinak... jsem doma. Šla jsem na "Skafandr a motýl" a navštívila při té příležitosti také Ho, který už je přestěhovaný. Uvědomila jsem si, že už skoro nechodím k lidem na návštěvy a už vůbec ne ke klukům - mužům. Byl to skoro sváteční pocit, jako když člověk udělá něco opravdu vyjímečného. Včera nás doma navštívil Bratr a hráli jsme blbárnu jménem "Cink". Indigo u toho mohl zešílet, protože jsme se strašně smáli a Bo navíc vydávala čarodějnický skřehotavý smích a zvuky. Večer jsme si vlezli s Bo ke mě do postele, pod peřinu, zababušily jsme se a povídali si. Jo jo "girling"... důležitá věc. Byla jsem ale strašně unavená a taky zmatená. Ale to jsem stále... mám na jednu událost vždy 25 náhledů a všechny jsou podle mě pravdivé... relativizuju to až nakonec nejde říct jednoduchý závěr. Všechno se ve mě děje ve vrstvách a paralelně, všemi směry a napříč. Jak bych tohle všechno mohla narovnat do jedné přímky, vložit do jedné věty, do jednoho nevratného rozhodnutí...?

Na druhém břehu řeky...

Home sweet home, love my love, jup hup nuf muf...

Už nemám rozestláno na posteli pro hosty...
a zuby si čistím vlastním zubním kartáčkem :-)

A zpívám si s větším porozuměním Jacka... a právě to tu sviští. Da plete, Ha a Ma hrají na kytary a Bo na basu... pěkně to tu duní :-)

Na druhém břehu řeky Olše žije Jacek
mám k němu stejně blízko jak on ke mně
máváme na sebe z říční navigace
dva spojenci a dvě spřátelené země
jak malí kluci hážem z břehů žabky
kdo vyhraje má z protějšího srandu
hlavama kroutí česko-polské babky
děláme prostě vlastní propagandu

Na mostě Přátelství se tvoří dlouhé fronty
všelikých věcí za všelikou cenu
já mám však na to velmi úzké horizonty
a Jacek velmi nenáročnou ženu
týden co týden z říční navigace
máváme na sebe Chlapče hlavu vzhůru
jak je to krásné moci vykašlat se
na celní předpisy a na cenzůru

Na druhém břehu řeky Olzy žije Jacek
mám k němu stejně blízko jak on ke mně
máváme na sebe z říční navigace
dva spojenci a dvě spřátelené země
a voda plyne plyne plyne dlouhé věky
řeka se kroutí jako modrá šňůrka
a my dva hážem kachnám vprostřed řeky
krajíčky chleba o dvou stejných kůrkách
krajíčky chleba o dvou stejných kůrkách...

Nová přátelství

Poslední den v Polsku. Nechce se mi, nechce... Bylo plné drobných překvapení. Nechápu, proč náš vztah k Polsku je tak odtažitý... máme toho tolik společného... vlastně si tu připadám jenom jako v takové trochu jiné části Čech, kde je jen trochu jiné nářečí. Jsme si tolik podobní historií, mentalitou, jazykem, který utváří naše vnímání, stylem života, myšlením, cítěním i komplexy... Navíc tu mají nádherný a mnohem méně narušený venkov než my... a taky hory :-) Chtěla bych se sem vrátit zpátky. Snad v létě, na podzim, jít do hor, nebo to tu probrázdit na kole... Vždycky mě to táhlo na Slovensko... Cítila jsem ho jako součást svého domova a nikdy by mě nenapadlo, že hned vedle nás je další země, kde člověk nemusí překonávat žádné těžké bariéry... prostě sem vpluje :-)

Včera jsme měli rozlučkovou večeři s Mar a Jol. Oba pracují jako kurátoři a dělají doprovodné akce pro děti, rodiče... Mají neuvěřitelné nápady a realizace a učí se o nich na univerzitách jako o guruích :-) Bavili jsme se také o svých snech... to už bylo takové křehké. I přestože jim je kolem 50, zdá se že máme podobně nejistou budoucnost. Ale zdá se, že se jí nikdo z nás nebojí :-)
Zkoušela jsem si představit, co bude za rok a nešlo to. Vůbec nevím. Jen doufám, že s Hnízdem mě bude i nadále poutat tenký ale přepevný vyživující neviditelný, ale hmatatelný pramen.