Tak já jdu na pivo... :-)

Za chvilku vyrazím na schůzku s JaBal. Těším se. Asi si budeme plakat na rameni :-) Uf, najednou je té bolesti nějak moc. Čtu ale docela fajn knihu... připraví člověka na to, co všechno se s ním může dít a pomůže mu zpracovat a utlumit to nejhorší. Mohu jí vřele doporučit, a to i v případě, kdy si člověk myslí, že on sám už nic neřeší, že to řeší jen ten druhý atd. A to i po letech... Knížka docela dobře popisuje do jakých pastí nevědomosti se člověk může dostat. Jo, napsal ji Jeroným Klimeš a jmenuje se "Partneři a rozchody". Při tom čtení se většinou uklidním... asi i protože si uvědomím, že to co prožívám je vlastně normální a dá se tomu nějak porozumět a taky to potom lépe řídit.
Přemýšlím o tom, co jsem za ten poslední rok prožila a že to bylo dost intenzivní. Všechno... Ale taky jsem se díky tomu docela hodně naučila. Momentálně považuji za největší přínos to, že jsem se konečně naučila rozhodovat a tak jsem asi poprvé v životě pocítila, jaká je to síla, když se člověk přes všechny své pochybnosti prostě rozhodne a že z toho lze poměrně dlouho a hodně čerpat. Bohužel ne neomezeně a ve chvíli, kdy to rozhodnutí nepřinese v závěru vůbec žádný výsledek, je to trochu depresivní... Nicméně nelituji... Protože to zjištění, že to funguje, mi za to určitě stálo.
Tak já jdu na pivo... :-)

A právě...

Co mi přineslo radost...
včera jsem byla na procházce
a nad Prahou letěl balón...
a přišla ke mně veverka
pak pomalu vylezla na strom vedle mě
jen oříšek mi nepřinesla
ale Anastázie by stejně možná měla radost :-)
dnes jsem s Bla vymyslela letní dílnu pro děti...
nasmály jsme se u toho
a právě přišel Shaman :-)
jup

Ozvěna

Roe měl ve čtvrtek v Můze Heideggera... Básnicky bydlí člověk. Při listování jsem si vzpomněla na některé části a uvědomila jsem si, že i přestože jsou to už roky, co jsem tu knihu naposled četla, pamatuji si stále některé zlomky zpaměti... hlavně té první části "Das Ding". Teď mi v hlavě pořád zní věta "Ale toto kvapné odstraňování vzdáleností však nepřináší žádnou blízkost". A ozvěna ve mně do nekonečna šumí jako moře: Blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, blízkost, ...

Narovnat do jedné přímky

A taky mi pořád v mysli vyplouvá tenhle obrázek od Fridy C...



Každé ráno, když jdu do práce a čekám dole u výtahu, zastaví se mé oči na uschlé růži pod kterou se rýsuje parte. Už týden usínám každý večer s myšlenkou na něj a je mi líto, že jsem mu neřekla a nevyjádřila dřív to, co jsem chtěla. Možná by to vůbec nic neznamenalo... Možná, možná... Tak zvláštně mi to bloudí myslí a naráží tupě do stěn bez náznaku ozvěny.

Zítra je pohřeb, kam nepůjdu ale pak půjdeme s přáteli rozloučit se k Vltavě, k vodě, k řece, do které dvakrát nevstoupíš.... Panta rhei... chladí, vyplavuje, nadnáší a konejší...


Tohle byl jeden z jarních "galerijních výletů", na kterém se z Ji stal jelen. Možná že teď konečně jeho duše svobodně skáče po lese, voní si k listí, jarní trávě a koupe se v raní rose :-)




A jinak... jsem doma. Šla jsem na "Skafandr a motýl" a navštívila při té příležitosti také Ho, který už je přestěhovaný. Uvědomila jsem si, že už skoro nechodím k lidem na návštěvy a už vůbec ne ke klukům - mužům. Byl to skoro sváteční pocit, jako když člověk udělá něco opravdu vyjímečného. Včera nás doma navštívil Bratr a hráli jsme blbárnu jménem "Cink". Indigo u toho mohl zešílet, protože jsme se strašně smáli a Bo navíc vydávala čarodějnický skřehotavý smích a zvuky. Večer jsme si vlezli s Bo ke mě do postele, pod peřinu, zababušily jsme se a povídali si. Jo jo "girling"... důležitá věc. Byla jsem ale strašně unavená a taky zmatená. Ale to jsem stále... mám na jednu událost vždy 25 náhledů a všechny jsou podle mě pravdivé... relativizuju to až nakonec nejde říct jednoduchý závěr. Všechno se ve mě děje ve vrstvách a paralelně, všemi směry a napříč. Jak bych tohle všechno mohla narovnat do jedné přímky, vložit do jedné věty, do jednoho nevratného rozhodnutí...?