* Dýchat *

úterý 3. června 2008

Zapoměla jsem...

Napsala jsem to před léty a dnes se mi to vrátilo v jednom psaní... Zapoměla jsem... stejně jako spoustu jiných věcí....

LÁSKY

PLNOST

DUCHA

PŘÍTOMNOST

..................

Sama...
to je tak opojně úžasně svobodné

sama...
to je tak sebezahleděně nepříjemné

nebýt mniškou
ani závislákem
hledat rovnováhu
která neexistuje
jen v limitě se jí
do nekonečna
blížit...

A ještě citace:
"Život je tak krásnej!
Život je tak složitej."
(KLo)

neděle 1. června 2008

Jablko...

Šššššš.....
tahle slova si čti šeptem...
nejsou nahlas vyslovitelná...
to ví včerejší bouřka a několik souhvězdí...
která napsala...
"Šeptej to, co se mi.. l.. uje"
ležela na horké dlažbě
a sála teplo a déšť
a přelévala se...

skutečná a živá
každodennost posvátného
tvořit se z vody
blesků
a země
z toho co se obtáčí kolem
nechat se prostoupit
obejmout vlnu
nepatrného doteku
a nechat ho růst
dovnitř
a vzhůru

stát mezi zemí a nebem
šplhat po provazech deště
a nechat ho líbat
celé tělo
lehnout si a tančit slova
jemně je vykreslovat gesty
proudícími do prostoru

prolnout se
zahřívat se
doma čajem
a vodkou Wyborovou
a pod peřinou si vyprávět pohádku bez konce
nebo na pokračování?
kde dva byli jeden...

A nemoct usnout
a chodit otvírat a zavírat okno
dokud nezačně svítat
a pozorovat jak na dvoře vznikla přes noc Zóna
a metá světla na vybledlé tváře domů
a svléknout se a obléknout a odhrnovat peřinu
a nakonec se přestěhovat
a pozvolna na chvíli usnout
než bude nakrájené jablko
...k snídani

úterý 27. května 2008

A země sála mě...

Tak si to tu zpětně pročítám a říkám si, že jsem byla slušně přepracovaná a vystresovaná...

Teda to tělo mi dává zabrat. Hmm, hmm, hmm... už je to 4 týden, co mě bolí v krku a je to taková houpačka... lepší... horší... lepší.... horší... Skoro jsem už začala rezignovat a uvažovat o antibiotikách, které by to všechno vymlátili. Prostě reset. Třeba by to zresetovalo i ty příčiny. No, asi ne. Tak jo, tak já budu trpělivá a opatrná a bdělá.

Ale přežila jsem pondělní adrenalinovou schůzku s vedením a mám pocit, že se mi v lecčems ulevilo. Tak to snad už půjde nahoru. Deadline jsem si určila nejpozději na konec června, protože chci jet na klasickou lipničárnu, na archárnu a na tu chci být fit. Proto abych tam mohla lítat, řádit a být... prostě být... to, co jsem a ne to, co nejsem, jak tomu v mnoha případech poslední dobou je. Ne, že bych se přetvařovala, ale najednou z té celé škály rolí, které v tomhle světě hraju a můžu a chci hrát, stále více převažuje jen ta jedna... ta pragmatická. Ta "praštěná, hravá" je teď někde v koutě a pozoruje a moc to nechápe... tápe, pe pe, epe, tepe, v tobě ve mě, hoj, boj, sloj, slůj, stůj, vzhůru, dolů, volá, srdce, zde nekončí tvá pouť... jen z cesty neuhnout... jup!

Napadaj mě taková divná slovní spojení. Např. "intimita ostnatého drátu"... Asi to rozvedu...

Intimita ostnatého drátu
mám hlas
mám vlas
na vlas
stejný hlas
jako oběť na špagátu...

Ty vole, radši toho nechám. Děsím sama sebe :-)

No nic... z pozitivních událostí posledních dní...

Třeba plenér ve Velimi.... Někteří účastníci - účastnice a páry už se stali mými oblíbenci... Tentokrát to vyšlo jako ukázkový generační průřez, od dvanáctileté slečny až po stařečky. Taky se účastnilo pár přátel a to bylo moc milé... bez jejich pomoci by to asi vůbec nemohlo tak skvěle fungovat. Oroň byl navíc božsky cestovatelsky oděn, takže vypadal jako lovec Pampalíny a dodával tomu ducha exotičnosti a hravosti. Podobně jako Indigo, který si to užil po svém... Tématem byly "Proměny krajiny" a reagovali jsme na zapomenutého Wilhelma Riedela, který mě nadchnul svou fantastickou malbou skalnatých pobřeží. V lomu jsme si tedy spolu s geology, kteří měly krátké povídání, představovali, jak ta krajina vypadala před sto miliony lety, když sem ještě sahalo moře a vůbec... jak se měnila. Taky jsme zkoumali zkamenělé úlomky pradávných živočichů a imaginovali a kreslili jejich těla, podle naší fantazie...