yes

všichni už odešli
ležím na zádech
voda mě nadnáší
hladina je klidná
slyším svůj vlastní dech
a tlumené zvuky kolem
nádech výdech
sem tam sem tam
příjemně unavené tělo
nechávám propadat
příjemně
slastně
chladivé
vodě
a tichu

Mně netřeba...

Chtěla jsem být indiánem

myslela jsem si, že indiáni

jsou všichni cikáni

a máma mě okřikovala

když jsem na ně volala na pozdrav

hledala jsem svůj kmen

už jako dítě a myslela jsem si

že je na dosah

Teď se rozhlížím

a prohlížím si hmotu těl a prostory duší

jejichž jsem chtě nechtě součástí

všichni se v kruzích milujeme se všemi

vzrušení se předává jak Černý Petr

a všichni ho chtějí a zároveň se bojí

že právě jim zůstane v ruce

na další světelné roky

Ta hudba mě nese pryč

ze země ze mě ze mě

myslím, že mezi hvězdami není prázdno

myslím, že je to prostor zcela beze zbytku naplněný doteky

na které není ve vrstvičce zemské přitažlivosti

dost místa

jsou tak lehké

že je nelze udržet

prochází skrz dlaně a tělo pryč

Dívám se Za

a pozoruji

že na stole mám

láhev vína z francouzské vinice

kde jsme se na podzim dívali do oparu vzduchu

starou knížku pro děti plnou obrázků a říkanek

v hrnku zapíchnuté dlouhé peří

čínské kuličky s obrázkem draka a názvem „Zrcadlení hvězdného nebe“

černobílé fotky Igora Malijevkého

barvy na sklo které proměňuji v hejna rybiček

obal od Lysbethovy tantry

dvd od BBC na kterém jsou prý „Jiné světy“

na které se asi nikdy nepodívám

protože tenhle svět je tak „jiný“

že žádné sci-fi ani pohledy jinam

mně netřeba :-)

A jak u vás moji milí???

Sněhuláci

Z nebe padá zlatý déšť
Neboj holka nezmokneš
Svět je labyrint
Bludiště z křivých zrcadel

Svět je náhoda, záhada
Zabloudíš, najdem se
Najdem se nemusíš se bát
Sejdem se počkáme na zázrak

Z nebe padá zlatý déšť vidíš kouzlo, nezmokneš
Svět je lunapark, plný lákadel
Svět je náhoda, záhada
Zabloudíš, najdem se
Najdem se nemusíš se bát
Sejdem se počkáme na zázrak
Svět je veliký, točí se
Zabloudíš, ztratíš se
Svět je veliký, houpe se

Najdem se nemusíš se bát
Sejdem se počkáme na zázrak
Najdem se...
..............................................


Z nebe padá bílý sníh
z nebe padají velké bílé koule
měkké koule sněhu
něhu něhu
z nebe padá smích
staví se na hlavu
a z hlav já stavím sněhuláky
smíchuláky
tři hlavy v patrech nad sebou
a dvě se tváří jako tělo
tělo a hlava popletly se
jak moc chtělo...
Svět je veliký
a já jsem malá malá holka
mám červené prsty a rty
když mrzne
ne ne ne...
A čekám čekám na zázrak
Asi...

Klapka: Gri gri podruhé

Čekám na vietnamské děti. Budeme zkoumat naše identity a možné budoucnosti skrz digitální fotku a audio... Oproti svým českým vrstevníkům jsou mnohem klidnější a jemnější... Aáááá, už jsou tu i s Hanele... tak později.

Včera jsem byla na Dialogickém jednání a napsala jsem si tam pár postřehů k tomu, jak začít rozhovor s vnitřním partnerem. Třeba, že má člověk zpomalit. Víc čekat... čekat a těšit se na to, jak to bude, jak to může být. Nemluvit o tom, co vím, že bude... Popisovat své tělo jako proces a tyto procesy nehodnotit. Nehodnotit žádným způsobem. A zkoušet si to pojmenovat jinak, dát jim možnost růst v něco nečekaného, hrát si s tím a vnímat neklid jako zdroj. Přijmout přítomný stav jako to, co mi stačí. Nečekat na nic lepšího. Dialog vyplyne sám. To co brzdí, je nesoustředěnost a uzavřenost v hlavě... když jsem v hlavě, jsem bez těla a nevím nic o tom, co se doopravdy děje. A nejde si dávat úkoly. Stačí se dívat. Podstatné je dát tomu čas a VÝRAZ. A dobré je si všimnout, že vlastně nechceme to, k čemu se navádíme. Taky, že je podstatné naučit unést trapnost, neb je to cesta k moudrosti :-)

Je toho tolik, co bych chtěla napsat. Je toho tolik, co bych chtěla říct. Co z toho je opravdu to podstatné? Asi jen to, co udělám zítra. Teď jdu spát. Večer byl báječný... "sváteční" večeře u MoHozena.

Feel free free dom om ooommm :-)
Love...

To je dobře, že sněží... :-)