Byla jsem na výletě.
Šla jsem krajinou, zbytky sněhu, ...čvachtavého, trochu bláta, volné srdce, volné ruce... Jenom jsem se dívala, pozorovala a po dlouhé době zase fotila na kinofilm, takže tu nic neuvidíte... Neuvidíte ten podivný strom s jednou větví vymrštěnou do strany a vzhůru k nebi ani řetězy zaryté do kůry stromu a posunuté o kus výš, kde se asi znovu zaryjí a nakreslí pravidelný vzor. Neuvidíte ani tu černou asfaltovou boudu porůstající zářivě zeleným mechem, neuvidíte rozbité okno do hospody, kde se na druhé straně vlévala dovnitř (na přeskládané a zpřeházené židle)
pivově zlatá barva skrz barevné sklo okna odnaproti.
Neuvidíte, ale uslyšíte... třeba o tom, jak jsme s
IM "fotili" jen na fotopapír obraz skrz klíčovou dírku ...a taky portrét. A pekli bramboráky a pili víno a já si prohlížela katalogy čínského fotografa, co fotil čínské blázince,
tibeťany a katolíky. A hřála se při tom u kamen, zírala jak pravěký lovec do ohně a neměla myšlenky na nic takzvaně "důležitého".
Krajina, krajina, nebe, nebe... vůně, vůně, vůně dřeva.
IM mluvil o tom, že podepsal jako Faust úmluvu s ďáblem, ale že si myslí, že v konečném součtu to bude dobré. A já si říkám, ale! Ale vždyť není žádný konečný součet! A on říká, ale! Ale z čeho chceš žít? No jo, takže člověk prodává za prachy svůj čas... Peníze už nejsou kryté zlatem, ale časem! Jo, všichni to známe, tohle všichni víme...
Ještě pár slov na závěr. V poslední 7generaci se na poslední straně píše o "Pomalém životě". O ten usilují různě provázané skupiny, které se snaží o zpomalení života měst, obchodu, školství, turistiky, stravování nebo mezilidských vztahů.
Tak a teď si milý/á čtenáři/
ko přečti předchozí větu ještě jednou s důrazem na
význam každého slova.
Jedeme dál? Takže podle Davida
Orra by proto 21. století mělo být érou předběžně opatrných pomalých znalostí,
nabízejících know-why namísto tradičního
know-how. ...A tento pouliční obraz jsem potkala dnes podvečer cestou na arte... Chodím tamtudy už měsíc, ale teprv dnes jsem ho objevila. Píše se tam:
Moc toho zbývánebo máloco by se za dva lidi bálo?když slavík zpívánemá kdy se bát
Mám výhled na Černou věž (ta na obrázku nejvyšší). Každou chvíli mi pohled sklouzne tím směrem. Kousek dál je Daliborka. Dalibor tam seděl celé dny... a snad hrával na housle... Je to dávná historie. Je to už víc jak pět set let, co tam seděl a čekal, co bude. Pak ho sebrali a dole pod zámeckými schody mu usekli hlavu. A já tudy chodívám skoro každý den. Místa nasáklá myšlenkami, strachy, jen tak bezcílného toulání, příběhy... Tak myslím na Dalibora a na sebe. Jak tu sedím a zda by mohly být naše myšlenky v něčem podobné. Jestli by mi rozuměl a já jemu. Mám chuť za ním zajít, ale asi mě tam nepustí. Tak napínám uši, třeba ty housle uslyším. Tady v klášteře bývají slyšet různé věci. Zvlášť večer, když všichni odejdou a všude se zhasne. Chodím mezi zešeřelými obrazy a sochami a někdy zajdu do potemnělé kaple, kde se rýsují jen stíny. Jdu za maličkou sestrou Mladou, co jí stráží čtyři velikáni. Chodím se tam ráda bát... trošku. A dýchat minulost v přítomnosti. 
