Odkud přichází síla...

Přemýšlím, jak je to se samotou. Odkládám všemožná setkání, abych měla čas jen na sebe a nechala vyplout to, co je někde hlouběji. Včera před usnutím mě něco napadlo. Už týden mi jde hlavou, jak podstatné je nechodit pod cenu. Také mi došlo, že pro mě není těžké to, že momentálně jsem "sama". To je moje volba a je mnoho lidí, s kterými lze být. To, co nazývám samotou, je pro mě přijetí toho, že je prostě možné, že člověk bude už vždycky sám. Je otázkou, zda bude nebo nebude, ale získat ten klid i při té představě, že bude sám, to je to, oč tu běží. Nebát se. Ne to jen někam schovat. Ale opravdu to přijmout. Cítím, že z toho jde obrovská síla. Asi to není žádný objev. Ale pro mě je na tom objevné, že začínám tímto směrem uvažovat a jít. Souvisí to tak úzce s tím být "sám sebou". Vždycky jsem měla pocit, že je mnohem těžší naučit se být s někým. Všechno vyladit, přijmout, pochopit, nechat se druhým prostoupit. Zdá, že tohle už umím, tak je na čase vrátit se na počátek :-) Co vy a paní Samota? Bojíte se jí? Umíte to s ní? Umíte to s druhými?

Políbení

Sestra odlétá za 6 minut do Irska. Určitě už sedí v letadle. Velkého slona na klíně. Teˇˇd se dívá z okýnka...

Rodiče jsou doma zase sami. Já sama v Hnízdě. Je to záhadou, ale mám v sobě sváteční pocit. Pocit, že se dá začít znovu. Ano, jde to vždycky, ale v tomto čase to cítím nějak obzvlᚡˇt silně. Asi konečně začínám chápat smysl Vánoc. Prostě on to na sebe vzal. A já nemusím řešit minulost. Jdu dál, nechci mu nakládat víc. Lze jít lehce, lehoučce... Minulé Vánoce jsem prožívala velké ztráty a toužila po blízkosti. A o rok později zdánlivě na stejném místě, ale uvnitř je hodně věcí jinak. Klid... Vzpomněla jsem si na slova, co mi jednou napsal Zed... "Klid se s touhou střídá... Tvůj život začíná". Yes... :-)

Letadlo se rozjíždí po ranveji...

Vánoční setkávání s rodinou a přáteli. Viděla jsem malou Natalí a Viki... a zase se učila. Viki přišla a řekla: "Mami, Hitler, to byl zpěvák?"

A ještě jeden mini rozhovor odjinud. ˇˇSestiletá dcera od jedné známé přišla za mámou a říká: "Mami a jakej má život smysl?" A maminka říkala: "No, Aničko, to se možná dozvíme až po smrti" A Anička si povzdychla a konstatovala: "Chmm, chmm, takže celej život v napětí." :-)

Letadlo se zvedá... Lu mává Praze. Určitě ještě pár slz padá do klína na slona. A já u nás v Hnízdě zapaluji svíčku, světýlko, plamínek, teplo.

Políbení vám všem moji milí. Aˇˇt je Vám dobře a pokud není, tak aˇˇt vám to je k dobru :-)

Vaše Liška :-)

Předvánoční čas s Daliborem

Mám výhled na Černou věž (ta na obrázku nejvyšší). Každou chvíli mi pohled sklouzne tím směrem. Kousek dál je Daliborka. Dalibor tam seděl celé dny... a snad hrával na housle... Je to dávná historie. Je to už víc jak pět set let, co tam seděl a čekal, co bude. Pak ho sebrali a dole pod zámeckými schody mu usekli hlavu. A já tudy chodívám skoro každý den. Místa nasáklá myšlenkami, strachy, jen tak bezcílného toulání, příběhy... Tak myslím na Dalibora a na sebe. Jak tu sedím a zda by mohly být naše myšlenky v něčem podobné. Jestli by mi rozuměl a já jemu. Mám chuť za ním zajít, ale asi mě tam nepustí. Tak napínám uši, třeba ty housle uslyším. Tady v klášteře bývají slyšet různé věci. Zvlášť večer, když všichni odejdou a všude se zhasne. Chodím mezi zešeřelými obrazy a sochami a někdy zajdu do potemnělé kaple, kde se rýsují jen stíny. Jdu za maličkou sestrou Mladou, co jí stráží čtyři velikáni. Chodím se tam ráda bát... trošku. A dýchat minulost v přítomnosti.

Teď na všechny věže i ke mě svítí slunko!

Poslouchám PaMilcovou...

Usínání v objetí

Před usnutím jsem otevřela okno a vzduch voněl tak příjemně. Nechala jsem ho otevřené celou noc. Odneslo mě to do letní noci. Ležela jsem jen ve spacáku na břehu jedné řeky, nade mnou hvězdy, vlhký chladivý svěží vzduch a tělo přisáté k Zemi a dýchající v jejím pomalém rytmu. Bylo opravdu léto léto léto a dalo se jen tak někam jít... kdekoliv se zastavit, kdekoliv usnout...