O kamenech a umění

Přednáška v Ciantu... povídání s geology o kamenech, krajině a umění... pak v hospodě u kvasnicového piva... zasíťování s DeKera a dalšími...

Doma mi po půlnoci otevřel už jen Jan, dostala jsem rychlomasáž ve stoje a naklepal mi zadek řka, že to je nejdůležitější... Je to nejpřirozenější tantrik, co znám... a je vtipnej :-) A teď je v postýlce u Ra a pořád se tam smějou... tak já jdu jíst a spát, ach... Těším se na sny...

Jo a taky dneska přiletěla po roce a půl z Jůesej Ma. Přivítali jsme ji jako mafiánské komando a k únosu nám hrál Bond, James Bond. Zdá se, že nejvíce jsme tím pobavili místní letištní policii, ale co, Rup BYL SEXY!!! Jen mě děsně mrzí, že jsem nevzala fotítko, když už jsme se tak všichni vyšvihli!

Úzkost, Kumbál a česká vietnamština

Včerejší večer byl naplněný pocitem úzkosti a osamělosti. Strach je podle tradičního dělení existencialistů výrazem strachu z NĚČEHO. Oproti tomu úzkost je údajně obava z NIČEHO, je to „jen“ prázdná emoce vyvěrající z prázdnoty. Říkám si, že tohle se mě přeci už netýká. Nebo ano? Jo jasně, mé "racio" si myslí, že se ho to netýká, ale chodby čehosi čemu říkáme podvědomí mají svůj vlastní provoz, vlastní paralelní svět. A kam mě to včera bralo na výlet, sama netuším. Že by vánoce, které prostě nelze ignorovat? Ale proč?
Ale předtím ještě... „národně galerijní večírek“ v Kumbálu. První půl hodinu jsem tam byla jenom já a tři čerstvé maminky a později ještě jedna těhulka, krásná - překrásná Ša. Postupně všechna mimina kolovala z ruky do ruky, mámy si je půjčovaly, a občas nějaké bydlelo i u mě na klíně či v náručí. Malá Tonička byla tak maličká a křehká, křehká, křehká, že se mi z toho trochu zatočila hlava. Tak droboučký dýchající a rozhlížející se život a v kontrastu k tomu tak šíleně brutálně nesmyslně snadné do něj udělat šrám...
Přemýšlela jsem taky, co je to dvojí subjektivita. Poslouchám totiž maminy, jak o sobě a o svém dítěti mluví a jak se v podstatě z jejich slovníku vytratilo zájmeno „já“ a zájmeno „on, ona, ono“. Prostě se svým dítětem splývají a říkají pouze „my“. Asi je to úplně logický důsledek těhotenství a porodu. Nosit život v životě, tělo v těle, mysl v mysli,... po devět měsíců je to neoddělitelné a najednou by to mělo být jinak? To nejde... Je to MY a víc MY už snad ani nejde být...
Kolem desáté se vracím domů, je tam Rup a Raven, vypadám asi dost vycucle (i když večírek byl moc milý). Ležím v naší „čajovně“ na gauči a Raven mě drží za ruku a říká mi, co všechno super bezva nás čeká... Tak třeba setkání s nejbližšími kolem Hnízda, pak Slovensko s El, a po Novém roce hned celý víkend s Vášou.. Ou ou ou, no jo, to je super!!! Musím říct, že vize vášo-víkendu mě opravdu rozproudila... a k tomu si Rup lehl ke mě na gauč a miloučce mě objal. Zase jsem byla v pohádce... Škoda jen, že ten gauč už není co býval a zase se pod námi zhroutil :-) ale už máme trénink a nelekáme se, prostě se jenom propadneme. Uvědomuji si tu vtipnou paralelu k životu v tom, jak ho teď vnímám... že i ty mé jakoby „propady“ už nejsou tak děsivé, prostě už to člověk nějak zná, ví jak s tím pracovat a ví, že to zase bude jinak... Prostě chvíli padám, pak se zvednu, stluču to dohromady, srovnám matrace a přehoz, a zase si dám polštář pod hlavu... Jen neztratit důvěru v to, že se lze zase položit, uvolnit, protáhnout a zasnít...
S Raven potom usínáme u mě v pokojíčku. Povídáme si o chlapech, milencích, kamarádech, které ne-máme,... dětech, které zcela jistě nemáme a „snech“, které zcela jistě máme a sníme... Taky pouštíme dokument o Vietnamcích od MaR. U dokumentu usínám a tak mi v hlavě zní jenom ta lechtavá, žvatlavě usměvavá, jemná a krásná vietnamská čeština, když s ní Vietnamci/ky mluvili/y nebo dokonce zpívali/y české písničky... Taky chvíli myslím tak nějak beze slov na Magdu, ale to už vlastně spím...

Hadrové tanečnice a tající ledy

Po dlouhé dlouhé dlouhé době sama doma. Vlastně možná úplně poprvé? Sousedé naproti sundali záclony a myjí všechna okna. Pozoruji, jak žena systematicky posouvá štafle, sebe samu, svou ruku s hadrem... Napadá mě, že tohle je současný tanec, moderní balet předvánoční Prahy 21. století. Kolik má v tuto chvíli asi Praha "hadrových tanečníků" nebo spíš "tanečnic". Vlní se ve vitrínách svých domovů, v domácím kostýmu symbolizujícího poctivou ženu chránící a opečovávající rodinný krb a pohodu... Mé okno je jakýsi výřez, mohu odsud sledovat další čtyři domácnosti. Žena asi zase pozoruje mě... když má chvilku...

Hmmm, půjdu zatopit. Naše nízkoenergetická domácnost je ve chvíli, kdy začne venku opravdu mrznout, trošku náročná... A kdoví, jak dlouho si budeme ještě moci teplo dovolit. Zase ve mě krouží ten apokalyptický aeroplán zneklidněných myšlenek. Ve středu, na cestě z Brna jsem totiž četla v lidovkách článek, že severní pól pravděpodobně roztaje již v horizontu 6 let. Minulé výpočty totiž nezohlednily podstatné detaily...

http://www.lidovky.cz/severni-pol-bude-za-sest-let-bez-ledu-hlasi-vedci-ft9-/ln_veda.asp?c=A071213_134757_ln_veda_blh

No, nějak zvlášť mě podobné informace nepřekvapují. Ale stále mě jaksi vnitřně překvapuje skutečnost, že když o tom s někým mluvím, tak to všichni berou jako fakt, s kterým nejde nic dělat... jen si vážit zatím fungující přítomnosti. A já to mám stejně. Každopádně, ještě pár let zpátky se na mě "většinová společnost" dívala jako na magora, když jsem začala s něčím enviro-eko. Dnes je to standartní téma a každému je jasné, že je to v p... Takže nastala změna v názorech, ale nikoli změna v chování. K té asi povede jiná cesta. Jen je otázka, jestli potom ještě budeme mít možnost volby. Ale co je to "možnost volby"? Pravděpodobně jí nemáme ani dnes. Nebo je to jen moje alibi, abych nemusela nic měnit? No nic, jdu zatopit...

Benátky v NG a zda psát blog...

V noci usínám vedle Pruhovaného prasátka, povídáme si šeptem a ještě se k nám na chvilinku přidává skrze mobilní mluvítko Magda... Ráno společně snídáme ještě s Tygrem a Alacou... a Tygr mluví o tom, že nechce dělat "buddhistická ramena". To sousloví mě pobavilo... Pak zažívám zvláštní zmatek, když se od Tygra jen tak mimochodem dozvím, že si přečetl můj papírový deník. Je to zvláštní paradox k tomu, že jsem si teprve včera založila blog. Najednou ten kontrast a moře pochybností o tom, co říkat a co ne.

Odpoledne trošku blazním po NG, někde nastala chyba a Irena Jůzová přišla ne zítra, ale už dnes. Jaksi intuitivně jsem se tam objevila ještě včas...
Procházíme spolu expozici... působí to tady úplně jinak než v Benátkách. Není to už butik, ale "výrobna". Vše je odhaleno a butikové skleněné vitríny tu navíc mnohem více rezonují s ostatními skly, všechno se mnohanásobně odráží, kříží a umocňuje. Mám pocit jako kdyby její "tělo" bylo jakýmsi vesmírným skafandrem a vše kolem mě jenom levitovalo ve stavu beztíže... I když ty formy, ze kterých své tělo odlévala jsou tak spjaté s hmotou, že mám pocit, že už tam zůstanou navěky. Přemýšlím o tom, co to znamená, když člověk začne dělat odlitky ze svého těla, odlitky jemné, průsvitné, chvějivé, umělé,... Je to intimní? A co je dnes intimita... To je otázka, která mi od našeho bytového divadla neustále vyrývá v hlavě nové stezky...

http://irenajuzova2007.blogspot.com/

Teď je tu Bratr, Nenenke, Alaca a Dan... Nejde se na nic soustředit. Zase se tu louskají oříšky a já datluji do noťasu... budu toho muset nechat, ale tak sem dám alespoň odkaz na divadlo, když už to tu je jako vždycky... :o)

http://video.respekt.cz/Pozvete-si-performery.html?f_search_text=pozv%ECte+si+performery