"Proč hořelo národní divadlo?" je drama program, který se dělá hlavně pro středoškoláky. Z části se v něm bádá, z části se hraje na různé role a události, včetně slavnostního otevření, vyhoření a konferencování o tom "proč?". Asi mám teď nějak zjitřenou vnímavost, ale docela mě to vzalo. Vedla to Ja a Mo a obě byly báječně vtipné a uvolněné. Program byl promyšleně vygradovaný, od informací ke hře a prožitkům a některé části workshopu mě jako pozorovatelku úplně vtahovaly. Začala jsem skutečně prožívat otázky a problémy, které v té době dávaly lidem pocit smyslu. Češi byli menšina a měli z toho strašný mindrák, toužili po založení a upevnění své vlastní identity, byli ztracení a nevěděli kudy kam a možná ani proč. Pak jako nástroj sebeidentifikace zvolili umění, divadlo, poezii, jazyk, hudbu,... Bylo jim jasné, jak je to silná politická a mocná zbraň. Já vím, že to všichni víme :-) Ale prožít si to, prožít si, že jsem menšina, a že nechci být vnímán/a jako něco podřadného. Že bytostně hledám a snažím se stvořit něco, co bude mít smysl i pro někoho dalšího, a oni věřili, že to bude mít smysl i pro další generace... (Tohle už asi opravdu nemáme... tedy alespoň já doufám už jenom v každou přítomnost)... No, ale ve chvíli, kdy jsme v rámci dílny měli "řízenou imaginaci" a představovali jsme si, že bude slavnostně otevřeno ND a místo toho začal požár, který postupně prožral všechno kromě kamene, se mi chtělo brečet. Nějak ve mně pomalu beznadějně hořelo... Kdyby vedle mě neseděli deváťáci, před kterými jsem se styděla, tak bych asi opravdu brečela. Určitě na to měla vliv i ta sofistikovaně vybraná hudba, která rezonovala spolu se slovy... No, je mi jasné, že to takhle musí znít strašně pateticky... A vlastně to je dost patetické, tedy přinejmenším pro nás dneska. Ale tenkrát to byl koncentrovaný symbol všech nadějí na to, že lze žít nějak jinak, snad plněji. A Národní divadlo teď? Zvláštní, tolik úsilí všech lidí tenkrát a pro mě je to pro přítomnost něco nesmyslně nadbytečného. Bohatství uvnitř mě spíše odpuzuje. A vůbec to slovo "národní" má pro mě přídech spíš něčeho nacionalisticky vyostřeného, co jako člověk této doby nedokážu vstřebat. Ha, jaká ironie ve vztahu k tomu v jaké instituci teď pracuju a proč...
Ale to všechno je vlastně o mnohem náročnějších otázkách. Je vůbec něco, co má z té které kultury opravdu smysl chránit a za jakých podmínek a předpokladů? Mám někdy pocit, že se s lehkou lítostí díváme na všechny zanikající kultury a myslíme na to, že je to škoda. Je to tím, že považujeme za hodnotu rozmanitost? Ale rozmanitost čeho a za jakou cenu? Včera jsem od Ma dostala k vánocům krásné náušnice. Říkala, že je koupila u nějakých amerických indiánů. Ale kdo je to dneska indián? Má smysl definovat rozmanitost na základě příslušnosti k nějakému etniku, rase, zemi? Nebo na základě něčeho jiného? A mělo by se to týkat pouze lidí? Třeba mám někdy svým "nacionalismem" blíže ke stéblu trávy než k obecnému češství či evropanství či blabla. Kde je "moje" země a jaké bytosti jí se mnou spoluvytváří?... V jakém souzvuku a kde jsou hranice? A musí někde být?
Hmmm, tak kdybych se měla vrátit zpátky k ND, mohla bych se alespoň česky rozloučit: Tak tedy: "Nazdar!"
Nazdar, které vzniklo v době vybírání peněz na stavbu ND. Lidé se organizovali, chodili s kasičkama po domácnostech a zdravili se: "Na zdar Národního divadla!" a my jsme to potom zkrátili. "Nazdar!" Na zdar čemu komu dnes?
středa 19. prosince 2007
úterý 18. prosince 2007
O kamenech a umění
Přednáška v Ciantu... povídání s geology o kamenech, krajině a umění... pak v hospodě u kvasnicového piva... zasíťování s DeKera a dalšími...
Doma mi po půlnoci otevřel už jen Jan, dostala jsem rychlomasáž ve stoje a naklepal mi zadek řka, že to je nejdůležitější... Je to nejpřirozenější tantrik, co znám... a je vtipnej :-) A teď je v postýlce u Ra a pořád se tam smějou... tak já jdu jíst a spát, ach... Těším se na sny...
Jo a taky dneska přiletěla po roce a půl z Jůesej Ma. Přivítali jsme ji jako mafiánské komando a k únosu nám hrál Bond, James Bond. Zdá se, že nejvíce jsme tím pobavili místní letištní policii, ale co, Rup BYL SEXY!!! Jen mě děsně mrzí, že jsem nevzala fotítko, když už jsme se tak všichni vyšvihli!
Doma mi po půlnoci otevřel už jen Jan, dostala jsem rychlomasáž ve stoje a naklepal mi zadek řka, že to je nejdůležitější... Je to nejpřirozenější tantrik, co znám... a je vtipnej :-) A teď je v postýlce u Ra a pořád se tam smějou... tak já jdu jíst a spát, ach... Těším se na sny...
Jo a taky dneska přiletěla po roce a půl z Jůesej Ma. Přivítali jsme ji jako mafiánské komando a k únosu nám hrál Bond, James Bond. Zdá se, že nejvíce jsme tím pobavili místní letištní policii, ale co, Rup BYL SEXY!!! Jen mě děsně mrzí, že jsem nevzala fotítko, když už jsme se tak všichni vyšvihli!
Úzkost, Kumbál a česká vietnamština
Včerejší večer byl naplněný pocitem úzkosti a osamělosti. Strach je podle tradičního dělení existencialistů výrazem strachu z NĚČEHO. Oproti tomu úzkost je údajně obava z NIČEHO, je to „jen“ prázdná emoce vyvěrající z prázdnoty. Říkám si, že tohle se mě přeci už netýká. Nebo ano? Jo jasně, mé "racio" si myslí, že se ho to netýká, ale chodby čehosi čemu říkáme podvědomí mají svůj vlastní provoz, vlastní paralelní svět. A kam mě to včera bralo na výlet, sama netuším. Že by vánoce, které prostě nelze ignorovat? Ale proč?
Ale předtím ještě... „národně galerijní večírek“ v Kumbálu. První půl hodinu jsem tam byla jenom já a tři čerstvé maminky a později ještě jedna těhulka, krásná - překrásná Ša. Postupně všechna mimina kolovala z ruky do ruky, mámy si je půjčovaly, a občas nějaké bydlelo i u mě na klíně či v náručí. Malá Tonička byla tak maličká a křehká, křehká, křehká, že se mi z toho trochu zatočila hlava. Tak droboučký dýchající a rozhlížející se život a v kontrastu k tomu tak šíleně brutálně nesmyslně snadné do něj udělat šrám...
Přemýšlela jsem taky, co je to dvojí subjektivita. Poslouchám totiž maminy, jak o sobě a o svém dítěti mluví a jak se v podstatě z jejich slovníku vytratilo zájmeno „já“ a zájmeno „on, ona, ono“. Prostě se svým dítětem splývají a říkají pouze „my“. Asi je to úplně logický důsledek těhotenství a porodu. Nosit život v životě, tělo v těle, mysl v mysli,... po devět měsíců je to neoddělitelné a najednou by to mělo být jinak? To nejde... Je to MY a víc MY už snad ani nejde být...
Kolem desáté se vracím domů, je tam Rup a Raven, vypadám asi dost vycucle (i když večírek byl moc milý). Ležím v naší „čajovně“ na gauči a Raven mě drží za ruku a říká mi, co všechno super bezva nás čeká... Tak třeba setkání s nejbližšími kolem Hnízda, pak Slovensko s El, a po Novém roce hned celý víkend s Vášou.. Ou ou ou, no jo, to je super!!! Musím říct, že vize vášo-víkendu mě opravdu rozproudila... a k tomu si Rup lehl ke mě na gauč a miloučce mě objal. Zase jsem byla v pohádce... Škoda jen, že ten gauč už není co býval a zase se pod námi zhroutil :-) ale už máme trénink a nelekáme se, prostě se jenom propadneme. Uvědomuji si tu vtipnou paralelu k životu v tom, jak ho teď vnímám... že i ty mé jakoby „propady“ už nejsou tak děsivé, prostě už to člověk nějak zná, ví jak s tím pracovat a ví, že to zase bude jinak... Prostě chvíli padám, pak se zvednu, stluču to dohromady, srovnám matrace a přehoz, a zase si dám polštář pod hlavu... Jen neztratit důvěru v to, že se lze zase položit, uvolnit, protáhnout a zasnít...
S Raven potom usínáme u mě v pokojíčku. Povídáme si o chlapech, milencích, kamarádech, které ne-máme,... dětech, které zcela jistě nemáme a „snech“, které zcela jistě máme a sníme... Taky pouštíme dokument o Vietnamcích od MaR. U dokumentu usínám a tak mi v hlavě zní jenom ta lechtavá, žvatlavě usměvavá, jemná a krásná vietnamská čeština, když s ní Vietnamci/ky mluvili/y nebo dokonce zpívali/y české písničky... Taky chvíli myslím tak nějak beze slov na Magdu, ale to už vlastně spím...
Ale předtím ještě... „národně galerijní večírek“ v Kumbálu. První půl hodinu jsem tam byla jenom já a tři čerstvé maminky a později ještě jedna těhulka, krásná - překrásná Ša. Postupně všechna mimina kolovala z ruky do ruky, mámy si je půjčovaly, a občas nějaké bydlelo i u mě na klíně či v náručí. Malá Tonička byla tak maličká a křehká, křehká, křehká, že se mi z toho trochu zatočila hlava. Tak droboučký dýchající a rozhlížející se život a v kontrastu k tomu tak šíleně brutálně nesmyslně snadné do něj udělat šrám...
Přemýšlela jsem taky, co je to dvojí subjektivita. Poslouchám totiž maminy, jak o sobě a o svém dítěti mluví a jak se v podstatě z jejich slovníku vytratilo zájmeno „já“ a zájmeno „on, ona, ono“. Prostě se svým dítětem splývají a říkají pouze „my“. Asi je to úplně logický důsledek těhotenství a porodu. Nosit život v životě, tělo v těle, mysl v mysli,... po devět měsíců je to neoddělitelné a najednou by to mělo být jinak? To nejde... Je to MY a víc MY už snad ani nejde být...
Kolem desáté se vracím domů, je tam Rup a Raven, vypadám asi dost vycucle (i když večírek byl moc milý). Ležím v naší „čajovně“ na gauči a Raven mě drží za ruku a říká mi, co všechno super bezva nás čeká... Tak třeba setkání s nejbližšími kolem Hnízda, pak Slovensko s El, a po Novém roce hned celý víkend s Vášou.. Ou ou ou, no jo, to je super!!! Musím říct, že vize vášo-víkendu mě opravdu rozproudila... a k tomu si Rup lehl ke mě na gauč a miloučce mě objal. Zase jsem byla v pohádce... Škoda jen, že ten gauč už není co býval a zase se pod námi zhroutil :-) ale už máme trénink a nelekáme se, prostě se jenom propadneme. Uvědomuji si tu vtipnou paralelu k životu v tom, jak ho teď vnímám... že i ty mé jakoby „propady“ už nejsou tak děsivé, prostě už to člověk nějak zná, ví jak s tím pracovat a ví, že to zase bude jinak... Prostě chvíli padám, pak se zvednu, stluču to dohromady, srovnám matrace a přehoz, a zase si dám polštář pod hlavu... Jen neztratit důvěru v to, že se lze zase položit, uvolnit, protáhnout a zasnít...
S Raven potom usínáme u mě v pokojíčku. Povídáme si o chlapech, milencích, kamarádech, které ne-máme,... dětech, které zcela jistě nemáme a „snech“, které zcela jistě máme a sníme... Taky pouštíme dokument o Vietnamcích od MaR. U dokumentu usínám a tak mi v hlavě zní jenom ta lechtavá, žvatlavě usměvavá, jemná a krásná vietnamská čeština, když s ní Vietnamci/ky mluvili/y nebo dokonce zpívali/y české písničky... Taky chvíli myslím tak nějak beze slov na Magdu, ale to už vlastně spím...
neděle 16. prosince 2007
Hadrové tanečnice a tající ledy
Po dlouhé dlouhé dlouhé době sama doma. Vlastně možná úplně poprvé? Sousedé naproti sundali záclony a myjí všechna okna. Pozoruji, jak žena systematicky posouvá štafle, sebe samu, svou ruku s hadrem... Napadá mě, že tohle je současný tanec, moderní balet předvánoční Prahy 21. století. Kolik má v tuto chvíli asi Praha "hadrových tanečníků" nebo spíš "tanečnic". Vlní se ve vitrínách svých domovů, v domácím kostýmu symbolizujícího poctivou ženu chránící a opečovávající rodinný krb a pohodu... Mé okno je jakýsi výřez, mohu odsud sledovat další čtyři domácnosti. Žena asi zase pozoruje mě... když má chvilku...
Hmmm, půjdu zatopit. Naše nízkoenergetická domácnost je ve chvíli, kdy začne venku opravdu mrznout, trošku náročná... A kdoví, jak dlouho si budeme ještě moci teplo dovolit. Zase ve mě krouží ten apokalyptický aeroplán zneklidněných myšlenek. Ve středu, na cestě z Brna jsem totiž četla v lidovkách článek, že severní pól pravděpodobně roztaje již v horizontu 6 let. Minulé výpočty totiž nezohlednily podstatné detaily...
http://www.lidovky.cz/severni-pol-bude-za-sest-let-bez-ledu-hlasi-vedci-ft9-/ln_veda.asp?c=A071213_134757_ln_veda_blh
No, nějak zvlášť mě podobné informace nepřekvapují. Ale stále mě jaksi vnitřně překvapuje skutečnost, že když o tom s někým mluvím, tak to všichni berou jako fakt, s kterým nejde nic dělat... jen si vážit zatím fungující přítomnosti. A já to mám stejně. Každopádně, ještě pár let zpátky se na mě "většinová společnost" dívala jako na magora, když jsem začala s něčím enviro-eko. Dnes je to standartní téma a každému je jasné, že je to v p... Takže nastala změna v názorech, ale nikoli změna v chování. K té asi povede jiná cesta. Jen je otázka, jestli potom ještě budeme mít možnost volby. Ale co je to "možnost volby"? Pravděpodobně jí nemáme ani dnes. Nebo je to jen moje alibi, abych nemusela nic měnit? No nic, jdu zatopit...
Hmmm, půjdu zatopit. Naše nízkoenergetická domácnost je ve chvíli, kdy začne venku opravdu mrznout, trošku náročná... A kdoví, jak dlouho si budeme ještě moci teplo dovolit. Zase ve mě krouží ten apokalyptický aeroplán zneklidněných myšlenek. Ve středu, na cestě z Brna jsem totiž četla v lidovkách článek, že severní pól pravděpodobně roztaje již v horizontu 6 let. Minulé výpočty totiž nezohlednily podstatné detaily...
http://www.lidovky.cz/severni-pol-bude-za-sest-let-bez-ledu-hlasi-vedci-ft9-/ln_veda.asp?c=A071213_134757_ln_veda_blh
No, nějak zvlášť mě podobné informace nepřekvapují. Ale stále mě jaksi vnitřně překvapuje skutečnost, že když o tom s někým mluvím, tak to všichni berou jako fakt, s kterým nejde nic dělat... jen si vážit zatím fungující přítomnosti. A já to mám stejně. Každopádně, ještě pár let zpátky se na mě "většinová společnost" dívala jako na magora, když jsem začala s něčím enviro-eko. Dnes je to standartní téma a každému je jasné, že je to v p... Takže nastala změna v názorech, ale nikoli změna v chování. K té asi povede jiná cesta. Jen je otázka, jestli potom ještě budeme mít možnost volby. Ale co je to "možnost volby"? Pravděpodobně jí nemáme ani dnes. Nebo je to jen moje alibi, abych nemusela nic měnit? No nic, jdu zatopit...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)