Všechno se to mění...

Večer s přáteli. Poslední dobou mě podezřívají, že si vždycky večer něco "šlehnu". Pravdou je, že mi lecos nevtipné, obyčejné nebo dokonce nijaké připadá velmi vtipné ...a Raven to jen umocňuje (jak jinak). Ve středu nám např. stačilo zpívat na melodie od Nohaci slova: "pí pí pí pí..." Rupa to tedy trochu znervózňovalo, neb se jednalo o jeho srdeční písně a on byl ten, kdo nám k tomu dělal hudební doprovod. No, ale uznejte, že zpívat pípípípípí na melodii "Kam sme se poděli, kam sme se to poděli, kde je ti konec můj jediný příteli, zmizels mi kdovíkam, sám sám sám, jsem tady sám" je mnohem zajímavější.
Uf, teď už padám únavou. V noci jsem skoro nespala a teď jsem se vrátila ze Světozoru z klo-filmů. U jeho "Animy" jsem se úplně vnitřně (a asi i navenek) rozklepala (ale pak se zase chvěl Klo). A tohle je odkaz na Koněv, naši společnou postindustriální lásku, kam naši učitelé z FAVU museli jezdit na povinné socialisticky realisticky umělecké "praxe". A my tam teď jezdíme zkoumat "novou divočinu", znovu ožívající Genius loci, genius cvoci. Sbíráme tam zrezivělé železné mikrošpony a vracíme se pokaždé lehce přiotrávení, neboť tam intenzivně všechno nasáváme, prodýcháváme a ohmatáváme...
Tak tu je ten odkaz: http://eldar.cz/konev/

Na promítání byl taky Ri a chtěl po mě, abych mu řekla něco, co neví. Něco zajímavého... Nepřipadal mi vtipný, jen tradičně náročný. Ale to je zase asi můj filtr vůči jeho osobě. Zajímalo by mě, jestli se to někdy rozpustí. Myslím, že bych to mohla rozpustit jen já sama, ale bojím se, protože pak bych zase byla zranitelná a podle některých výkladových slovníků i naivní. A zase to je celé o důvěře a vůbec to je klasické blabla...
Taky jsem si ve Světozoru nabrala řadu černobílých pohledů... možná z nich vznikne nějaká další mandala. Kresba na nich vypadá komiksově. Je tam nakreslená hlava muže, která mi okamžitě asiciovala Tr. Asi trochu jednostraný pohled, ale nemůžu si pomoct... Mohla bych to svést na hermeneutický kruh a jít spát... Ale taky mi ten pohled připoměl můj program na MAlše a začala jsem uvažovat o tom, zda do něj mého komiksového programu pro ZŠ nezaintegrovat kromě tradičních alšovských hrdinů/ek také ty současné komiksáky. Možná by z toho vyšla zajímavá konfrontace. Kdo je to hrdina/ka a proč? Které znaky přetrvávají a které mizí... co je dobově podmíněné a co je nadčasové...
Uuuu, teď tu nádherně voní něco z kuchyně. Raveniště vaří... Je to bohyně :-) Andílek naproti tomu už spí... Nedivím se, skoro do rána po nás všech uklízel vánoční intelektuálně poeticko dada hudební mecheche. Mňam, tak už jsem to snědla. Domácnost se mezititím probudila a všichni začali organizovat výpravu na Slovensko.
Bylo mi trochu smutno, ale už mi zase není ...všechno se to mění. Stále...
Jak Honza potkal krále...

A Alaca (neboli Spěchající za snem) před chvílí o včerejším noclehu u mě v pokoji napsal: "Noc v koránu byla vcelku hřejivá záležitost: ). Jen je v něm trochu zima na nohy, ježto má příliš krátké stránky.. Ale reklamace se už nepřijímají, že? A co na to vy, šli byste po takové noci spíš do Mekky nebo Mediny? Prosím, do Sodomy a Gomory?... "

A vy? Já jdu do pruhů (tygra) pod obrázek lišky a sněhových jazyků...
Pusu na dobrou noc všem...

Dnes ve mně hořelo, ale stéblo trávy...

"Proč hořelo národní divadlo?" je drama program, který se dělá hlavně pro středoškoláky. Z části se v něm bádá, z části se hraje na různé role a události, včetně slavnostního otevření, vyhoření a konferencování o tom "proč?". Asi mám teď nějak zjitřenou vnímavost, ale docela mě to vzalo. Vedla to Ja a Mo a obě byly báječně vtipné a uvolněné. Program byl promyšleně vygradovaný, od informací ke hře a prožitkům a některé části workshopu mě jako pozorovatelku úplně vtahovaly. Začala jsem skutečně prožívat otázky a problémy, které v té době dávaly lidem pocit smyslu. Češi byli menšina a měli z toho strašný mindrák, toužili po založení a upevnění své vlastní identity, byli ztracení a nevěděli kudy kam a možná ani proč. Pak jako nástroj sebeidentifikace zvolili umění, divadlo, poezii, jazyk, hudbu,... Bylo jim jasné, jak je to silná politická a mocná zbraň. Já vím, že to všichni víme :-) Ale prožít si to, prožít si, že jsem menšina, a že nechci být vnímán/a jako něco podřadného. Že bytostně hledám a snažím se stvořit něco, co bude mít smysl i pro někoho dalšího, a oni věřili, že to bude mít smysl i pro další generace... (Tohle už asi opravdu nemáme... tedy alespoň já doufám už jenom v každou přítomnost)... No, ale ve chvíli, kdy jsme v rámci dílny měli "řízenou imaginaci" a představovali jsme si, že bude slavnostně otevřeno ND a místo toho začal požár, který postupně prožral všechno kromě kamene, se mi chtělo brečet. Nějak ve mně pomalu beznadějně hořelo... Kdyby vedle mě neseděli deváťáci, před kterými jsem se styděla, tak bych asi opravdu brečela. Určitě na to měla vliv i ta sofistikovaně vybraná hudba, která rezonovala spolu se slovy... No, je mi jasné, že to takhle musí znít strašně pateticky... A vlastně to je dost patetické, tedy přinejmenším pro nás dneska. Ale tenkrát to byl koncentrovaný symbol všech nadějí na to, že lze žít nějak jinak, snad plněji. A Národní divadlo teď? Zvláštní, tolik úsilí všech lidí tenkrát a pro mě je to pro přítomnost něco nesmyslně nadbytečného. Bohatství uvnitř mě spíše odpuzuje. A vůbec to slovo "národní" má pro mě přídech spíš něčeho nacionalisticky vyostřeného, co jako člověk této doby nedokážu vstřebat. Ha, jaká ironie ve vztahu k tomu v jaké instituci teď pracuju a proč...
Ale to všechno je vlastně o mnohem náročnějších otázkách. Je vůbec něco, co má z té které kultury opravdu smysl chránit a za jakých podmínek a předpokladů? Mám někdy pocit, že se s lehkou lítostí díváme na všechny zanikající kultury a myslíme na to, že je to škoda. Je to tím, že považujeme za hodnotu rozmanitost? Ale rozmanitost čeho a za jakou cenu? Včera jsem od Ma dostala k vánocům krásné náušnice. Říkala, že je koupila u nějakých amerických indiánů. Ale kdo je to dneska indián? Má smysl definovat rozmanitost na základě příslušnosti k nějakému etniku, rase, zemi? Nebo na základě něčeho jiného? A mělo by se to týkat pouze lidí? Třeba mám někdy svým "nacionalismem" blíže ke stéblu trávy než k obecnému češství či evropanství či blabla. Kde je "moje" země a jaké bytosti jí se mnou spoluvytváří?... V jakém souzvuku a kde jsou hranice? A musí někde být?

Hmmm, tak kdybych se měla vrátit zpátky k ND, mohla bych se alespoň česky rozloučit: Tak tedy: "Nazdar!"
Nazdar, které vzniklo v době vybírání peněz na stavbu ND. Lidé se organizovali, chodili s kasičkama po domácnostech a zdravili se: "Na zdar Národního divadla!" a my jsme to potom zkrátili. "Nazdar!" Na zdar čemu komu dnes?

O kamenech a umění

Přednáška v Ciantu... povídání s geology o kamenech, krajině a umění... pak v hospodě u kvasnicového piva... zasíťování s DeKera a dalšími...

Doma mi po půlnoci otevřel už jen Jan, dostala jsem rychlomasáž ve stoje a naklepal mi zadek řka, že to je nejdůležitější... Je to nejpřirozenější tantrik, co znám... a je vtipnej :-) A teď je v postýlce u Ra a pořád se tam smějou... tak já jdu jíst a spát, ach... Těším se na sny...

Jo a taky dneska přiletěla po roce a půl z Jůesej Ma. Přivítali jsme ji jako mafiánské komando a k únosu nám hrál Bond, James Bond. Zdá se, že nejvíce jsme tím pobavili místní letištní policii, ale co, Rup BYL SEXY!!! Jen mě děsně mrzí, že jsem nevzala fotítko, když už jsme se tak všichni vyšvihli!

Úzkost, Kumbál a česká vietnamština

Včerejší večer byl naplněný pocitem úzkosti a osamělosti. Strach je podle tradičního dělení existencialistů výrazem strachu z NĚČEHO. Oproti tomu úzkost je údajně obava z NIČEHO, je to „jen“ prázdná emoce vyvěrající z prázdnoty. Říkám si, že tohle se mě přeci už netýká. Nebo ano? Jo jasně, mé "racio" si myslí, že se ho to netýká, ale chodby čehosi čemu říkáme podvědomí mají svůj vlastní provoz, vlastní paralelní svět. A kam mě to včera bralo na výlet, sama netuším. Že by vánoce, které prostě nelze ignorovat? Ale proč?
Ale předtím ještě... „národně galerijní večírek“ v Kumbálu. První půl hodinu jsem tam byla jenom já a tři čerstvé maminky a později ještě jedna těhulka, krásná - překrásná Ša. Postupně všechna mimina kolovala z ruky do ruky, mámy si je půjčovaly, a občas nějaké bydlelo i u mě na klíně či v náručí. Malá Tonička byla tak maličká a křehká, křehká, křehká, že se mi z toho trochu zatočila hlava. Tak droboučký dýchající a rozhlížející se život a v kontrastu k tomu tak šíleně brutálně nesmyslně snadné do něj udělat šrám...
Přemýšlela jsem taky, co je to dvojí subjektivita. Poslouchám totiž maminy, jak o sobě a o svém dítěti mluví a jak se v podstatě z jejich slovníku vytratilo zájmeno „já“ a zájmeno „on, ona, ono“. Prostě se svým dítětem splývají a říkají pouze „my“. Asi je to úplně logický důsledek těhotenství a porodu. Nosit život v životě, tělo v těle, mysl v mysli,... po devět měsíců je to neoddělitelné a najednou by to mělo být jinak? To nejde... Je to MY a víc MY už snad ani nejde být...
Kolem desáté se vracím domů, je tam Rup a Raven, vypadám asi dost vycucle (i když večírek byl moc milý). Ležím v naší „čajovně“ na gauči a Raven mě drží za ruku a říká mi, co všechno super bezva nás čeká... Tak třeba setkání s nejbližšími kolem Hnízda, pak Slovensko s El, a po Novém roce hned celý víkend s Vášou.. Ou ou ou, no jo, to je super!!! Musím říct, že vize vášo-víkendu mě opravdu rozproudila... a k tomu si Rup lehl ke mě na gauč a miloučce mě objal. Zase jsem byla v pohádce... Škoda jen, že ten gauč už není co býval a zase se pod námi zhroutil :-) ale už máme trénink a nelekáme se, prostě se jenom propadneme. Uvědomuji si tu vtipnou paralelu k životu v tom, jak ho teď vnímám... že i ty mé jakoby „propady“ už nejsou tak děsivé, prostě už to člověk nějak zná, ví jak s tím pracovat a ví, že to zase bude jinak... Prostě chvíli padám, pak se zvednu, stluču to dohromady, srovnám matrace a přehoz, a zase si dám polštář pod hlavu... Jen neztratit důvěru v to, že se lze zase položit, uvolnit, protáhnout a zasnít...
S Raven potom usínáme u mě v pokojíčku. Povídáme si o chlapech, milencích, kamarádech, které ne-máme,... dětech, které zcela jistě nemáme a „snech“, které zcela jistě máme a sníme... Taky pouštíme dokument o Vietnamcích od MaR. U dokumentu usínám a tak mi v hlavě zní jenom ta lechtavá, žvatlavě usměvavá, jemná a krásná vietnamská čeština, když s ní Vietnamci/ky mluvili/y nebo dokonce zpívali/y české písničky... Taky chvíli myslím tak nějak beze slov na Magdu, ale to už vlastně spím...