Tak EB z roku 1971 dočten... Postupně stále vážnější a pohanštější, taková trochu oslava původních božstev, prostého života tam venku a nasranost na režim, ...fakt zcela aktuální, pokud má člověk chuť se angažovat... nebo se sbalit a vypadnout, zmizet, žít jinde, jinak...
"Už konečně doprdele / se vším onanismem /samospasitelného omrdávání se / slavného vždyvítězného všepřemáhajícího života / už konečně doprdele se vším tím hnusným pokryteckým haraburdím /... radši pojít heroinem / oběsit se a uchlastat se / upálit se umrdat se / než dát hodinu / byť jen jednu hodinu / na udržení té zločinné hovadiny / tím že bych pracovala / nebo si spravovala auto /nebo vydělávala na televizor / a živila tím deset tisíc zrůdných bídáků... / už konečně doprdele / s pravou podstatou věci / a ne jen prdelkovat okolo / s recepty na zlepšení společnosti."
No, ale závěr moc optimistický není... božstvo krajiny ji přijme, sdělí jí, že je milována, ale že je nejvyšší čas umřít. Že musí už stejně vymřít celé lidstvo, tak ať to i ona sbalí a ať to sbalí teď hned... No, takže je to vlastně možná i optimistický :-)
"...po jednom krátkém krutém palčivém dni / se vracíme / k novým pramenům / k čistým vodám / k chladivému vzduchu / k zářícímu vzduchu / k hřejícímu vzduchu / k pulsujícím mořím / k plynoucímu času / k pravému bytí / jež je mimo to co vy jste nazvali životem / ... ale ty zemři sestřičko / zemři včas milujeme tě / a zatím usni / milujeme tě / usni teď když víš / že tě někdo miluje / usni -"
neděle 30. prosince 2007
Autodestrukce jako poslední ústupová linie rezistence... všichni to známe :-)
Čtu si "Deník dívky, která hledá Egona Bondyho". Dostala jsem ho od Ra k vánocům. Je to dost sprostý :-) a docela se u toho bavíme. Vlastně je to celé hlavně o tom, že krajinou chodí nahatá holka a všichni jsou z toho vedle a pořád ji někdo šoustá a ona si za každého chlapa vytetuje na ruku čárku (cituji: "Bylo to jako prýmky seržanta Pepprera / jenže jich potom bylo víc...). Ale jinak... moc se mi líbí text, který je od E. B. na záložce: "Začátek 70. let v Praze byl stísněný. Pocit bezmoci se šířil zejména mezi mladými... Já jsem vůbec přestal psát - a v tom jsem nebyl sám - a domníval se, že už se nevzpamatuji... Doslova jako blesk mne v létě 1971 zasáhl nevysvětlitelný extatický stav. Jako bych pozbyl rozumu, vyjížděl jsem každé ráno na konečnou tramvají , svlékl se donaha a dal se zcela bezcílně do běhu. V hlavě mi začaly vířit verše. Sotva desetinu z nich jsem stihl večer doma zaznamenat - a vůbec jsem nevěděl, co znamenají. Až později, když jsem tyto zlomky uspořádával, jsem si uvědomil, že jsem nechtěně vyjádřil cosi, co bylo možno charakterizovat trochu nadneseným, ale ne neadekvátním: autodestrukce jako poslední ústupová linie rezistence. Roku 1971 jsme zažívali pocit, že na poslední ústupovou linii opravdu zatlačeni jsme. A přitom celé generaci brzy na to nastoupivšího undergroundu se tato poslední obranná linie - v této sbírce ovšem vyjádřená v básnické metafoře - stala bodem nového východiska. To se pak ale lišilo od všeho , co předcházelo. Sbírka má v mé práci vlastně marginální místo. Ale znamenala dosažení a překročení bodu nula." Tak mi to připomnělo ještě další a pozdější práce, třeba od T.Rullera nebo od Z. Berana a úplně na mě dýchlo, jaká to byla psycho-doba... (A že to pořád nemají srovnané, hodně z nich se cítí ukřivděně, nepochopeně, přehlíženě, nedoceněně ... ach to ego, to nám dává zabrat, ale mě se to kecá...). No, ale jaká je ta naše doba? Není to všechno jenom víc zastřené a rozmlžené? Demokraticky si vyhlásíme, že "vše" je možné a i když to reálně možné není a nikdo ty možnosti nevyužívá, všichni se mohou domnívat, že je to jinak... Bla bla, to je jedno... já mám ale stejně pocit, že můžu hodně a rozhodně tu nechci fňukat, jen přemýšlím, co se skutečně změnilo a o čem se jen říká, že se to změnilo... Tak si jdu dočíst tu EB sbírku a pak tu mega bichli o Beranovi... :-)
sobota 29. prosince 2007
Ledové řetízky bublinek a vstupování do snu...
Stále, stále mě fascinuje to množství vesmírů... do kterého se vydat? Zase se toulám v meziprostorech. Svátky světla byly zastavením... Jsem ráda, že už zase můžu plakat... a vyplavovat a plavat a plout a nechat se unášet a dýchat :-)
Došlo mi, jak moc mi chybí čas zastavování se. Od té doby, co nechodím na arte... nebyla jsem schopná nějak si ten čas vytvořit. Ale teď už to půjde, myslím... Byla jsem si zaběhat a bylo to úplně fyzicky osvobozující... běžela jsem a připadala jsem si lehká a živá... připadalo mi, že by se dalo běžet jakkoliv daleko, jakkoliv dlouho... prostor venku měl mléčně bílé okraje a mezi sebou táhnul závěsy poloprůhledné bílé hmoty, běžela jsem skrz ni, pozorovala jsem jak se vše vynořuje a zanořuje... jako výlet do krajiny paměti. Tráva byla žlutá a hnědá... v barvě medu. Připomnělo mi to vánoční noční půlnoční hovor s Dědou... ptal se mě, jestli mám radši mléko nebo medovou vodu, tak jsem mu odpověděla, že horké mléko s medem. Mluvil tím šifrovaným metaforickým jazykem a byla to slast poslouchat, v tom jazyce byla spousta obrazů a odboček a celé se to hýbalo a bystřilo mou pozornost a chvílema to bylo jako v Topolově Sestře... taková slast z jazyka, že se skoro zastavuje dech a člověk musí na chvíli přestat číst nebo poslouchat, protože se to už nedá unést, těch jemných chutí a pavučinek významů je příliš a musím se usmívat, je to úplné propadání a celé se to chvěje... je to určitě nějaká forma orgasmu :-) Možná to byla taková půlnoční mše pro dva... Ale je tam samozřejmě spousta "ale", ale o těch se mi teď nechce psát.
Jeden sváteční večer u nás byla na náštěvě a pro dárky i Vi a Nata. Vi je 6 a Nata 5... malovali jsem spolu celý večer a bylo to fascinující... Nata namalovala takový temný černobílý obraz jen s jednou červenou plochou, vyzkoušela všechny struktury štětce, co jí to dovolilo. A pak mi vyprávěla co všechno na tom obrazu je... bylo tam hodně cest a silnic, 2 obchody, 1 prostor, kde se vyráběly záclony a pak prostor, kde byly díry od myší a taky tam byla česká noc a anglické svítání (to ta červená)... Prostor v tom obraze byl úplně rozbitý a rozptýlený... nebe bylo dole, víc na zemi než země. Jak jinak :-)
Taky jsme podnikli výpravu s Klo. Šli jsme k jezerům a slunce bylo úplně zářivé, do všeho tepalo... Klo už čekal na nádraží, chtěl si zrovna zapálit startku nebo něco takového, a okukoval místní "nádražku"... splynul by, ale vyrušila jsem ho. Musela jsem se pořád smát... bylo to tak osvěžující najednou zase potkat člověka. Uf, to zní divně, ale tak nějak jsem to cítila... že zase můžu všechno říkat a skoro jsem plácala pátý přes devátý jak mi bylo volno a lítajícně... U jezer byla spousta kaluží a všechny byly vymrzlé do křivolakých grafických obrazů... mnoho smyček, kruhů, spirál a miliony řetízků bublinek, které postupně zamrzaly. Aaaaaaaaaaaaaááááááááááá!!!!!!!! Uch, Ach, koukej! A tady! A tohle! Jůůů, jé!!! Panebože, já už nemůžu. To je tak kráááááásný! A pak jsem objevila, jak ten led vypadá z druhý strany! A nešlo se nesmát... ale nic vtipného tam nebylo. Jen se mi to všechno tak moc líbilo. Líbilo... Líbilo!!! A líbalo, líbalo se to se mnou... na věčnost :-)
A pak jsme v tom ledu našli přimrzlou rybičku, mrskala ocáskem a tělíčkem, ale hlavičku měla v ledu. Tak Klo vykopal botou díru a vysvobodili jsme ji. Voda ale byla příšerně ledová a rybička se stejně spíš otáčela bříškem nahoru... vypadalo to, že už to asi nerozplave. Klo jí chtěl navíc zahřát. To mi připadalo absurdní... copak my víme, jakou ona potřebuje teplotu, aby to přežila? Bylo to trochu smutný, ale smáli jsme se, pořád... mě to připadalo jako, že "humanisti si vyšli na vejlet". Smála jsem se nám a té absurdní snaze..., ale pak jsem si taky vzpomněla na ten Kohákův příběh o mořské hvězdici. Příběh, ve kterém chodí malý chlapec po mořském pobřeží a zachraňuje vysychající mořské hvězdice tím, že je háže zpátky do vody. Nějaký chlapík ho pozoruje a pak se ho zeptá proč to dělá, a jakej to má význam, že stejně všechny ty hvězdice nezachrání. A ten chlapec mu dopověděl: "Ale pro tu každou konkrétní, kterou hodím zpátky, to význam má..."
Klo na nádraží říkal, že to bylo krásný a že to bylo jakoby vstoupil do nějakého mého obrazu a já jsem měla pocit, že to celé byl takový surrealistický výlet na jeden z těch blízkých okrajů vesmíru, který většinou přehlídneme, protože se nám přirozeně vlní kolem těla a my se snažíme dívat dál... Klo potom odjížděl vlakem, běžela jsem ještě za ním a dala jsem mu pusu přes sklo, mělo takovou zvláštní kovovou příchuť ale měla jsem radost :-) a běžela jsem do kubistického kostela na výstavku papírových betlémů... Jeden betlémek byl vsazený do skořápky vlašského oříšku...
A pak a dál, jeden a půl velmi pomalý den s Magdou. Neuposlechla jsem rady od Zeda, protože jsem jí nerozuměla. A jsem ráda, i když kdo ví, jak by to dopadlo, kdybych jí uposlechla. Příště si to musím nechat všechno vyložit. A stále přemýšlím nad těma dvěma kartama: "Netečnost a AEON". Ale cítím se lehoučká. Jako to chmíří z plyšového rákosu, který jsem rozfoukávala po Stromovce a mých šatech. Tolik živého jemného plyše... kolik věcí ještě neznám...
A rozhodla jsem se, že začnu šetřit, šetřit sebe a energii a vědomosti a peníze a za 5 let hurá do hor!!! Myslím, že to je realistické a mám nejvyšší čas :-)
A vlastně ještě sny. Dneska se mi zdálo o kurzu, že tam přijelo spousta účastníků/nic z těch předešlých, plus nějací noví, plus nějací američani, tak že jsme museli mluvit i anglicky a celé to bylo dost náročné, protože jsme nestíhali být dost blízko těm, které už známe a ani být dost otevření pro ty, které ještě neznáme... A řešila jsem jakou tam mám roli a začala jsem přirozeně přebírat incicialtivu, ale nebyla jsem si jistá, jestli tím dávám ostatním dost prostoru a nevěděla jsem, co s tím. Zda to nechat trochu rozpadat, za cenu, že to ostatní poznají a něco se naučí nebo to spíš držet, aby to aktuálně pro všechny fungovalo... Ra se mě potom u snídaně zeptala, jestli mám chuť pořádat kurz...
Ale zajímavější sen pro mě, byl ten předevčírem. Zdálo se mi, že jsem s mama a Lu v Benátkách a že se chystáme už nějak zpátky. Měla jsem pocit velkého ohrožení a chtěla jsem se schovat. Vstoupila jsem tedy do jednoho starého opuštěného domu a šla na půdu, ale ta půda byla plná světla a tepla. Nevím proč, ale v tom snu mi došlo, že to je peklo. Chěla jsem se někam schovat nebo skrčit, ale nešlo to. Všude byly nějaké věci a já jsem navíc cítila, že žádné to místo není opravdu tajné a nepoužívané. Navíc, kdykoli jsem se chěla schovat, tak se objevil jeden člověk nebo i víc a upřeně se na mě díval/i. Já jsem se zkoušela nehýbat, protože jsem si myslela, že mě pak neuvídí, ale on se mi jenom smál. Nejzvláštnější na tom snu ale bylo to, že jsem se potom dostala na jednu půdu, do tajné skrýše, kam jsem chodila jako malá. Ta skrýš byla u babičky a já jsem v tom snu měla pocit, že to tam znám. Když jsem se probudila, tak mi došlo, že tahle skrýš neexistuje, že ji asi znám ze svých snů v dětství, kdy jsem tam pravidelně chodila a že jsem v sobě vlastně pořád nosila "jen" ten pocit, že ta skrýš prostě někde doopravdy je. Zkoušela jsem si vybavit, zda by přeci jenom nemohla někde být a vynořilo se mi několik vzpomínek z dětství, ale ta skrýš byla opravdu jenom "vysněná"!!!!!!!! Vůbec to nechápu, musela jsem do ní chodit v těch snech pravidelně, protože to místo znám! Ale jaktože neexistuje doopravdy???????
Asi ve svých snech opravdu žijeme paralelní životy (?). Teď mi to připomnělo ten příběh od Čuanga, který usnul a zdálo se mu, že je motýlem. Pak se probudil a byl zmatený. Je jenom motýl, kterému se zdá, že je Čuangem nebo je Čuangem, kterému se zdálo, že je motýlem?
Došlo mi, jak moc mi chybí čas zastavování se. Od té doby, co nechodím na arte... nebyla jsem schopná nějak si ten čas vytvořit. Ale teď už to půjde, myslím... Byla jsem si zaběhat a bylo to úplně fyzicky osvobozující... běžela jsem a připadala jsem si lehká a živá... připadalo mi, že by se dalo běžet jakkoliv daleko, jakkoliv dlouho... prostor venku měl mléčně bílé okraje a mezi sebou táhnul závěsy poloprůhledné bílé hmoty, běžela jsem skrz ni, pozorovala jsem jak se vše vynořuje a zanořuje... jako výlet do krajiny paměti. Tráva byla žlutá a hnědá... v barvě medu. Připomnělo mi to vánoční noční půlnoční hovor s Dědou... ptal se mě, jestli mám radši mléko nebo medovou vodu, tak jsem mu odpověděla, že horké mléko s medem. Mluvil tím šifrovaným metaforickým jazykem a byla to slast poslouchat, v tom jazyce byla spousta obrazů a odboček a celé se to hýbalo a bystřilo mou pozornost a chvílema to bylo jako v Topolově Sestře... taková slast z jazyka, že se skoro zastavuje dech a člověk musí na chvíli přestat číst nebo poslouchat, protože se to už nedá unést, těch jemných chutí a pavučinek významů je příliš a musím se usmívat, je to úplné propadání a celé se to chvěje... je to určitě nějaká forma orgasmu :-) Možná to byla taková půlnoční mše pro dva... Ale je tam samozřejmě spousta "ale", ale o těch se mi teď nechce psát.
Jeden sváteční večer u nás byla na náštěvě a pro dárky i Vi a Nata. Vi je 6 a Nata 5... malovali jsem spolu celý večer a bylo to fascinující... Nata namalovala takový temný černobílý obraz jen s jednou červenou plochou, vyzkoušela všechny struktury štětce, co jí to dovolilo. A pak mi vyprávěla co všechno na tom obrazu je... bylo tam hodně cest a silnic, 2 obchody, 1 prostor, kde se vyráběly záclony a pak prostor, kde byly díry od myší a taky tam byla česká noc a anglické svítání (to ta červená)... Prostor v tom obraze byl úplně rozbitý a rozptýlený... nebe bylo dole, víc na zemi než země. Jak jinak :-)
Taky jsme podnikli výpravu s Klo. Šli jsme k jezerům a slunce bylo úplně zářivé, do všeho tepalo... Klo už čekal na nádraží, chtěl si zrovna zapálit startku nebo něco takového, a okukoval místní "nádražku"... splynul by, ale vyrušila jsem ho. Musela jsem se pořád smát... bylo to tak osvěžující najednou zase potkat člověka. Uf, to zní divně, ale tak nějak jsem to cítila... že zase můžu všechno říkat a skoro jsem plácala pátý přes devátý jak mi bylo volno a lítajícně... U jezer byla spousta kaluží a všechny byly vymrzlé do křivolakých grafických obrazů... mnoho smyček, kruhů, spirál a miliony řetízků bublinek, které postupně zamrzaly. Aaaaaaaaaaaaaááááááááááá!!!!!!!! Uch, Ach, koukej! A tady! A tohle! Jůůů, jé!!! Panebože, já už nemůžu. To je tak kráááááásný! A pak jsem objevila, jak ten led vypadá z druhý strany! A nešlo se nesmát... ale nic vtipného tam nebylo. Jen se mi to všechno tak moc líbilo. Líbilo... Líbilo!!! A líbalo, líbalo se to se mnou... na věčnost :-)
A pak jsme v tom ledu našli přimrzlou rybičku, mrskala ocáskem a tělíčkem, ale hlavičku měla v ledu. Tak Klo vykopal botou díru a vysvobodili jsme ji. Voda ale byla příšerně ledová a rybička se stejně spíš otáčela bříškem nahoru... vypadalo to, že už to asi nerozplave. Klo jí chtěl navíc zahřát. To mi připadalo absurdní... copak my víme, jakou ona potřebuje teplotu, aby to přežila? Bylo to trochu smutný, ale smáli jsme se, pořád... mě to připadalo jako, že "humanisti si vyšli na vejlet". Smála jsem se nám a té absurdní snaze..., ale pak jsem si taky vzpomněla na ten Kohákův příběh o mořské hvězdici. Příběh, ve kterém chodí malý chlapec po mořském pobřeží a zachraňuje vysychající mořské hvězdice tím, že je háže zpátky do vody. Nějaký chlapík ho pozoruje a pak se ho zeptá proč to dělá, a jakej to má význam, že stejně všechny ty hvězdice nezachrání. A ten chlapec mu dopověděl: "Ale pro tu každou konkrétní, kterou hodím zpátky, to význam má..."
Klo na nádraží říkal, že to bylo krásný a že to bylo jakoby vstoupil do nějakého mého obrazu a já jsem měla pocit, že to celé byl takový surrealistický výlet na jeden z těch blízkých okrajů vesmíru, který většinou přehlídneme, protože se nám přirozeně vlní kolem těla a my se snažíme dívat dál... Klo potom odjížděl vlakem, běžela jsem ještě za ním a dala jsem mu pusu přes sklo, mělo takovou zvláštní kovovou příchuť ale měla jsem radost :-) a běžela jsem do kubistického kostela na výstavku papírových betlémů... Jeden betlémek byl vsazený do skořápky vlašského oříšku...
A pak a dál, jeden a půl velmi pomalý den s Magdou. Neuposlechla jsem rady od Zeda, protože jsem jí nerozuměla. A jsem ráda, i když kdo ví, jak by to dopadlo, kdybych jí uposlechla. Příště si to musím nechat všechno vyložit. A stále přemýšlím nad těma dvěma kartama: "Netečnost a AEON". Ale cítím se lehoučká. Jako to chmíří z plyšového rákosu, který jsem rozfoukávala po Stromovce a mých šatech. Tolik živého jemného plyše... kolik věcí ještě neznám...
A rozhodla jsem se, že začnu šetřit, šetřit sebe a energii a vědomosti a peníze a za 5 let hurá do hor!!! Myslím, že to je realistické a mám nejvyšší čas :-)
A vlastně ještě sny. Dneska se mi zdálo o kurzu, že tam přijelo spousta účastníků/nic z těch předešlých, plus nějací noví, plus nějací američani, tak že jsme museli mluvit i anglicky a celé to bylo dost náročné, protože jsme nestíhali být dost blízko těm, které už známe a ani být dost otevření pro ty, které ještě neznáme... A řešila jsem jakou tam mám roli a začala jsem přirozeně přebírat incicialtivu, ale nebyla jsem si jistá, jestli tím dávám ostatním dost prostoru a nevěděla jsem, co s tím. Zda to nechat trochu rozpadat, za cenu, že to ostatní poznají a něco se naučí nebo to spíš držet, aby to aktuálně pro všechny fungovalo... Ra se mě potom u snídaně zeptala, jestli mám chuť pořádat kurz...
Ale zajímavější sen pro mě, byl ten předevčírem. Zdálo se mi, že jsem s mama a Lu v Benátkách a že se chystáme už nějak zpátky. Měla jsem pocit velkého ohrožení a chtěla jsem se schovat. Vstoupila jsem tedy do jednoho starého opuštěného domu a šla na půdu, ale ta půda byla plná světla a tepla. Nevím proč, ale v tom snu mi došlo, že to je peklo. Chěla jsem se někam schovat nebo skrčit, ale nešlo to. Všude byly nějaké věci a já jsem navíc cítila, že žádné to místo není opravdu tajné a nepoužívané. Navíc, kdykoli jsem se chěla schovat, tak se objevil jeden člověk nebo i víc a upřeně se na mě díval/i. Já jsem se zkoušela nehýbat, protože jsem si myslela, že mě pak neuvídí, ale on se mi jenom smál. Nejzvláštnější na tom snu ale bylo to, že jsem se potom dostala na jednu půdu, do tajné skrýše, kam jsem chodila jako malá. Ta skrýš byla u babičky a já jsem v tom snu měla pocit, že to tam znám. Když jsem se probudila, tak mi došlo, že tahle skrýš neexistuje, že ji asi znám ze svých snů v dětství, kdy jsem tam pravidelně chodila a že jsem v sobě vlastně pořád nosila "jen" ten pocit, že ta skrýš prostě někde doopravdy je. Zkoušela jsem si vybavit, zda by přeci jenom nemohla někde být a vynořilo se mi několik vzpomínek z dětství, ale ta skrýš byla opravdu jenom "vysněná"!!!!!!!! Vůbec to nechápu, musela jsem do ní chodit v těch snech pravidelně, protože to místo znám! Ale jaktože neexistuje doopravdy???????
Asi ve svých snech opravdu žijeme paralelní životy (?). Teď mi to připomnělo ten příběh od Čuanga, který usnul a zdálo se mu, že je motýlem. Pak se probudil a byl zmatený. Je jenom motýl, kterému se zdá, že je Čuangem nebo je Čuangem, kterému se zdálo, že je motýlem?
sobota 22. prosince 2007
O nedorozumění a touze být pro Někoho krásná :-)
Naslouchám hlasům ze sousedství... Na stole je velká vánoční růže a chomáče ovčí vlny, z kterých zkusím vyrobit náušnice pro sestřičku a korále pro Iri. V rohu se černá "nové" piano z roku 1917, z kterého opadala tlumítka. Je mi zima... Myslela jsem si, že přijedeš a tak jsem si oblékla šaty. Chyběl mi už ten pocit, být pro někoho krásná :-) Trochu závidím lidem, kteří dokáží fungovat sami pro sebe a za sebe. U mě se to všechno odvíjí ve vztazích, které můžu jen lehce usměrňovat.
Zvláštní... nedokážu teď vůbec žít ve svém pokoji. Myslím si, že je to od té doby, co v něm proběhlo divadlo. Možná je to i tím, že v něm stále zůstaly mé plyšové náboženské symboly. Ježíš spí sice u Raven v posteli, ale zbytek osazenstva včetně kříže je u mě. Možná už jsou příliš nasáklé příběhy a vzpomínkami, že už se tam k nim nikdo a nic nevejde.
Dnes jsem měla fajne rozhovor s Rupem... o nedorozumění... O tom, že vzniká, když člověk přestane vnímat obsah slov toho druhého, ale začne z nich číst vlastní významy, které s tím třeba vůbec nesouvisí... Když začne víc řešit sebe než naslouchat tomu druhému. Vlastně je to samé, co jsme řešily i s Magdou...
Zvláštní... nedokážu teď vůbec žít ve svém pokoji. Myslím si, že je to od té doby, co v něm proběhlo divadlo. Možná je to i tím, že v něm stále zůstaly mé plyšové náboženské symboly. Ježíš spí sice u Raven v posteli, ale zbytek osazenstva včetně kříže je u mě. Možná už jsou příliš nasáklé příběhy a vzpomínkami, že už se tam k nim nikdo a nic nevejde.
Dnes jsem měla fajne rozhovor s Rupem... o nedorozumění... O tom, že vzniká, když člověk přestane vnímat obsah slov toho druhého, ale začne z nich číst vlastní významy, které s tím třeba vůbec nesouvisí... Když začne víc řešit sebe než naslouchat tomu druhému. Vlastně je to samé, co jsme řešily i s Magdou...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)