Jarobal a Jan a jen malinko o tom, co přinesli...

Včera se mě Jarobal zeptal, zda mám ten blog kvůli tomu, abych dala světu najevo, že jsem sama a že jsem křehká... Chvíli jsme to řešili... co je to blog a proč... a já jsem si uvědomila, že vlastně píšu někdy i zcela konkrétním lidem, konkrétnímu člověku, ale nemám odvahu mu to říct přímo a nechci otravovat a takhle mám alespoň naději, že si to třeba někdy nějak přečte... i když pak už to zase může být pasé... :-)
No nic, dneska opravdu stesk, dneska píšu asi opravdu jen kvůli tomu, abych dala pavučinovému světu najevo, že se cítím sama a že jsem křehká... šílenej stesk... :-)

Ale ale ale přijel dnes JAN!!!!!!!!!!!!!!!!!!! A pokousal mě a to bylo prima :-) A vůbec je prima, že tu je. Patří sem a dlouho tu nebyl. Jakoby tu najednou nebyla nějaká místnost, nějaký prostor, jakoby se najednou nedalo někam vstoupit, zmizely dveře, jen člověk ví, že tamtudy někudy tam někdy vstupoval... Uaaaaaíííííííííííí!!!!!!

Protect me from what I want

...nápis od Jenny Holzer. Pohlednice, kterou jsem si koupila v září v Berlíně a pověsila si ji do nového pokoje. Když tu byl před pár měsíci na návštěvě Zro, tak tu první část zakryl papírem a zůstala tam pouze spodní část nápisu WHAT I WANT. No, dobrá otázka. Nechala jsem to tak několik týdnů. Až na divadlo jsem ji znovu celou odkryla a minulý pátek jsem ji vzala s sebou do Brna... jako, že jí tam nechám, že jí už nepotřebuju. Hmm, ha ha. Hmmmmmmm, hmmmmmmm... Takže jsem si ji přivezla zpátky a s pokorou zase přišpendlila. Tak to je ve zkratce metaforicky řečeno a shrnuto dění posledních dní.
Identita? Co to je????? Netušila jsem, že tenhle problém budu ještě někdy v takové intenzitě řešit. Kde začínám a končím já a kde jsou druzí? Já... Blbost... No jo... ale skutečnost, že nejsem, nejsem, nejsem nejsem nejsem... to zpívá jenom meluzína, ozvěna Velkého třesku... smích, ještě, že tam je :-)
Jsem i v tom, jak nejsem... Prostor pro druhé může být destruktivní záležitost, pro všechny zúčastněné. Co jsem za poslední dny zjistila? Že intuice funguje a že bych jí měla ctít. Že se "dokážu" chovat jako úplný debil. Ale taky, že se dokážu poměrně rychle vzchopit. Že miluju :-) Jen doufám, že někde ve skrytu nejedu na dluh. Končím tohle nesmyslné a pro druhé jistě totálně nepochopitelné a zmatené probublávááání.
Vlastně jsem toho zjistila milionkrát víc, ale to se snad nedá vůbec vypovědět, vypsat...

Svět už zase cítím spíš jako objetí. V neděli nad ránem se ke mně vrátili andílci, co mi krejou záda. Cítila jsem to. Prosila jsem, aby přišli zpátky... Bylo to takové hřejivé teplo vzadu na zádech :-) Vlastně pořád je... Nezapomínat. Nenechat se pohltit... Bdělost...

A Raven včera večer přenesla kříž z mého pokoje do jejího...

Konec roku, konec, konec... Opouštím a rekapituluji trochu s úlevou. Stalo se v něm vlastně docela dost zásadních věcí... alespoň navenek (dopsání diplomky, obhajoba, plánování svatby, šití diplomky, obhajoba, promoce, eko - kurz, mezitím výběrové řízení do práce, poslední prázdniny, třikrát stěhování, práce v NG, zakotvení v bytě "andělském" :-) , rozcházení se s Ho, totálně bláznivě šílené ne zcela šťastné zamilování se, zkoumání toho, jak žít sama - s někým,... s kým, jak, na jakých rovinách se lze s lidmi setkávat, ...a teď nečekané zastavení se...). Na jeden rok až až...

Ale ty poslední dny s Ra tu byly úžasné, klidné, povídací, zpívací, smavé. Raven včera večer přenesla kříž z mého pokoje do jejího a pak na noc vyndala Ježíše z postele :-) . Šla jsem si k ní ve 3 ráno lehnout... Spala jsem úplně mořsky ponořeně hluboce a ráno jsem nemohla z postele vůbec vyplavat... Ale Ra připravila k snídani krupicovou kaši a to už se nedalo odolat... Moc za všechny poslední dny a okamžiky děkuju. Děkuju vůbec za všechno, co mě v tom minulém roce potkalo, i když spoustě událostem ještě zcela nerozumím... A pořád nevím, proč nedokážu komunikovat s Ho. Ale možná to je všechno jenom o čase a odstupu, který teď zcela logicky nemůžu mít. Mrzí mě to...
Ale vím, že to nakonec stejně dobře dopadne :-)

Pusu a velké poděkování všem, co čtou... a díky kterým jsem mohla všechnu tu tichou, chvílema vášnivou a chvílema nesmyslnou krásu prožívat :-) Děkuju, děkuju, děkuju...

A krajina ji přijala...

Tak EB z roku 1971 dočten... Postupně stále vážnější a pohanštější, taková trochu oslava původních božstev, prostého života tam venku a nasranost na režim, ...fakt zcela aktuální, pokud má člověk chuť se angažovat... nebo se sbalit a vypadnout, zmizet, žít jinde, jinak...
"Už konečně doprdele / se vším onanismem /samospasitelného omrdávání se / slavného vždyvítězného všepřemáhajícího života / už konečně doprdele se vším tím hnusným pokryteckým haraburdím /... radši pojít heroinem / oběsit se a uchlastat se / upálit se umrdat se / než dát hodinu / byť jen jednu hodinu / na udržení té zločinné hovadiny / tím že bych pracovala / nebo si spravovala auto /nebo vydělávala na televizor / a živila tím deset tisíc zrůdných bídáků... / už konečně doprdele / s pravou podstatou věci / a ne jen prdelkovat okolo / s recepty na zlepšení společnosti."
No, ale závěr moc optimistický není... božstvo krajiny ji přijme, sdělí jí, že je milována, ale že je nejvyšší čas umřít. Že musí už stejně vymřít celé lidstvo, tak ať to i ona sbalí a ať to sbalí teď hned... No, takže je to vlastně možná i optimistický :-)
"...po jednom krátkém krutém palčivém dni / se vracíme / k novým pramenům / k čistým vodám / k chladivému vzduchu / k zářícímu vzduchu / k hřejícímu vzduchu / k pulsujícím mořím / k plynoucímu času / k pravému bytí / jež je mimo to co vy jste nazvali životem / ... ale ty zemři sestřičko / zemři včas milujeme tě / a zatím usni / milujeme tě / usni teď když víš / že tě někdo miluje / usni -"