Sem si včera v noci a dnes zpívala...

Vysoko na kopci
tak nízko pod nebesy
sedí tři krahujci
já slyším jejich hlasy

když první zazpívá
utichnou hvězdy ve dne
když druhý zazpívá
vítr se zvedne

když třetí zazpívá
vyletí duše těla
a tudy chodívá
kudy i já bych chtěla...

Asi trochu psí modlitba

Divná noční můra
skoro všedního zážitku
a noc mi nenechala ani zlomek
ani kousek okraje něčeho
co by mě mohlo obejmout
a schovávat dovnitř
do středu těla
další pocit
nenaplnění
zase nechtěl
můj lítající
ten co mi kreje záda
a říká
„Dejchej a bdělost, vždyť víš...“

A sestra jedné ženy
zase říká když na ní myslí
a má o ní strach
„Tak žádné píčoviny Amando“
a je v tom všechna starost a něha světa
a víc lásky už není...

A podobně i ona
vzala tě za ruku
a možná ani nevěděla
kam tě vede...
jen vyprahlost
haf
tak trochu zaštěkal náš pes
haf
tak trochu ozvalo se moje srdce
haf
za něj a za něj a za ni a za všechny a za všechno
kam až nedohlédnu
až na okraje všech světů
který je
i přestože tomu stále nemohu uvěřit
jen jeden.

Se mi chvějou...

A ohlížení se
a ohýbání se
zpátky
čekání na Godota
ve mě pro mě za mě
už nechci

Nad hlavou
se mi chvějou
dvě dřevěné holubičky
jedna blíže světlu
nehybně lítající vznášející ztuhlá
myšlenka
na Tebe
stále stejná
Kde jsi?
A kde jsem já?

Zastavila jsem se
tam
kde
pruhované barevné koberce
shrnují se
pod dotekem
psa i člověka
zateplují prostor
mých chodidel i hlavy
která ustlala očím
trochu barevné něhy
pro návraty sem
a prstům u nohou
se pomalu vrací
porozumění

slovům
jemnost
a ticho...

Mít "jenom" jeden život :-)

Píšu, nepíšu... Předevčírem jsem nějaká písmenka z písmenkové polévky mé hlavy sem sypala a pak to zase lžíci po lžíci vyjedla až ten talíř monitoru zůstal prázdný. Najednou jsem se těch slov bála a chtěla jsem se o ně dělit i nechtěla...

Asi se potřebuji na chvíli zavřít dovnitř. Přestala jsem ty "průvody" u nás doma zvládat. Každý večer tu někdo klepe, zvoní, odemyká si... A já to nedokážu vnímat jinak, než že také klepe, zvoní, odemyká si ke mně, do mě... A začalo mi připadat, že tohle už není Hnízdo, ale alternativní zahřívací Václavák. Da mi ale tvrdí, že většina průvodů sem stejně chodí za mnou... Tak nevim, asi budu muset vyvěsit varovnou ceduli, že sice často funguji jako obnovitelný zdroj, ale že momentálně se cítím spíš jako "ohroženej druh" a "vzácná surovina" :-). Začala mi docházet kapacita na to ty lidi pojmout. Něco jim dát a něco získat. Taky mi už moc chybí prostor na studium a čtení. Úúúúúúúúaááááááá, potřebuju číst... Nebo ouplně totálně zhloupnu... a bude ze mě debil, he...

To nejde mít jenom jeden život... jak to všichni stíháte? :-)