Jak se k sobě samé vracet...

Tohle je zápis už víc jak týden starý... Dnes nad ránem se mi zdál děsivý sen. Byla jsem v kině, které momentálně sloužilo jako přednášková místnost. Probíhala tam zrovna nějaká lehce politicky angažovaná akce nebo spíš prezentace, přednáška. Všichni zúčastnění byli ve věku cca 20 - 60 let a pozorně poslouchali, debatovali atd. Já stála vzadu a řešila jsem něco s Mi. V jednu chvíli se ale zvednul jeden člověk v hledišti, vytáhnul za vlasy slečnu, co seděla před ním na sedadle a velkou kudlou jí podřezal hrdlo. V tu samou chvíli se asi u třetiny "posluchačů" objevily podobné nože a začali vraždit a podřezávat lidi kolem. Byla jsem totálně paralizovaná. Nedalo se poznat, kdo je "vrah" a kdo je "jen" posluchač. Všichni vypadali jako normální lidi. A já nevěděla, zda je bezpečnější stát a nehýbat se nebo utíkat a padnout tak nějakému nenápadnému vrahovi rovnou do náručí...

Tak a teď přítomnost... Z krajiny vnímám poslední dobou už jen oblohu. A i tu jen skrz sklo kanclu nebo autobusu, když jedu do Brna či zpátky. Nemám co psát, protože se toho děje příliš. Nic nejde uchopit a vtisknout do tvaru slova. Z reálného života mi zbyly už jen spánek a sny, milování a občas pohled někoho, kdo chce vidět opravdu dovnitř a tak mě probudí, vtáhne z vnějšího oblaku pseudoreality. Musím najít minuty a cesty, jak se k sobě samé vracet nebo nevim...

na téhle Zemi

Hane s Bo zpívají neuvěřitelně krásnou jemnou ruskou píseň... Obě Bohyně :-) Ach, chci být chlap a klanět se jim, ležet jim u nohou, a dívat se na ně proti nebi... tolik krásy, až si člověk říká, jestli to jde vůbec unést. A do hlavy mi vstupujou slova, které jsem už tisíc let neslyšela...

Já držím pohár ve své dlani...
je zpěněný a přetéká
já držím pohár ve své dlani
jenž čeká na rty člověka

jenž čeká zdali víno jeho
se do brázd vyschlých rozleje
na snivých květech v jiných světech
zda zavěsí své krůpěje

jenž čeká zda se sehnou květy
pod onou tíží ku zemi
jenž čeká zdali jiné světy
rozzáří svými vůněmi

já držím pohár ve své dlani
jenž čeká na rty člověka
já držím pohár ve své dlani:
své srdce, které přetéká...


Bo ted zahrála úžasnou píseň... Ha se ji chce naučit, a Bo prozrazuje, že ji na netu nenajde, neb autorkou je ona sama. Už se jí tu všichni učí... a já tu zakládám fanklub :-) Píseň už je sepsána i nahrána.

A do toho všeho vstupuje do dveří Ja a nese igelitku s pivama z večerky... My, holky jsme dostaly černé. Jami, mňami... Jsem doma, Doma,...

Teď už to tu začíná být trochu ujetý. Mluví se o roku Krysy a Bratr byl vysvlečen ze svého tibetského obleku, aby byl obkreslen a snad znovu ušit :-) Da otevírá víno z Bulharska, řešíme vizualitu a Vančáta...

Jen moje láska usíná na téhle Zemi kousek opodál...

Opojení

Dneska bylo venku teplo... slunce. Ráno, když jsem vyjížděla z Brna, tak zpívali ptáci...

Kofejn night

No jo... zase už tma tmoucí. A já dosrkávám několikátou kávu (fértrejdovou s ovesným mlékem...) Mňam. Dnes pohoda... Naši kaučsurfeři z Belgie nám uvařili príma večeři. Dali jsme si k tomu víno od předchozích kaučsurferů z Kanady :-) Bezva lidi... zase kluk s holkou. Jezdí nám sem teď páry, které vypadají jako super reklama na šťastný vztah (nebo dokonce na prima manželství jako u Lu a Ell). Ale říkám si, že je to nejspíš tím naším výběrem, který je značně selektivní :-) Škoda, že nemám víc času a energie. Bylo by skvělý protáhnout je naskrz neturistickou Prahou.

Jinak mě dneska dopoledne totálně vysáli mazlíčci na MAlšovi. Měla jsem tam skupinku pěkných sígrů... Ale zvládla jsem je. Vytáhla jsem ze svého těla záložní zdroje energie a zabalila je do energetického mraku. Postupně se chytli a začali zářit. Ke konci už byli skoro v rauši. Mo jela paralelně kousek dál se staršíma. Měla tam pro změnu kluka, kterej se rozhodl, že bude lepší poslouchat celou dobu valkmena. No, to byl zase jednou "materiál". Nějaký důchodce mi tam mezitím ještě rozkrádal podklady na dílnu. No, občas je to zajímavé panoptikum, ty lidi :-) Ale nakonec se to nějak v průběhu dne vrátilo. Ještě na výstavě přišlo pár dospěláků sdělit své nadšení nad programem a pančelky nám ještě po jejich návratu domů do UL zavolaly do práce, jaká to byla paráda...

Taky jsem si dnes večer popovídala s Ha o její novinářské práci a kauza Anička mě trochu rozložila. Surfovaly jsme tu potom po Grálistech a jen jsme zíraly. Nejvíc ze všeho mě ovšem dostal oddíl "Mravenci". To už mi přišlo opravdu psycho... Jo, realita, reality... Jsem skeptická k tomu, že tohle půjde rozklíčovat a pak jsem si začla zase klást otázku, zda tyhle věci a informace do sebe vůbec pouštět. Ale už je pozdě... S Ha jsem si z toho dělaly prču a rozhodly jsem se, že si zítra půjčíme "Poselství pravdy". Do naší knihovničky, která nese název "Naše současná duchovní výživa" to skvěle zapadne :-) Uaaaaaa, kafe nekafe, jdu to zalomit.