Každý den zkoumám

Každá cesta z našeho hotelu vede přes park. Jaru se nejde vyhnout. Zblízka každý den zkoumám rozkrývající se pupence a říkám si, tak kdy?! Slunce tu dnes tepalo do všeho živého a to, co ještě živé není už má určitě namále. Na ulicích je spousta stánků s tulipány a Ir včera koupila i k nám do pokoje. Máme stále otevřené okno a vítr se tak prolamuje skrz záclonu do našeho prostoru a kreslí do našich očí jemné vzory pomalého tance. Někdy jenom tak chvíli hypnotizovaně sedím na posteli a vypnu se... v obou významech toho slova :-)

Dnes v noci...

Obvazy jsou fraktálem
mé podstaty
pružné plátno
plné děr
.............................



Vložil si do mě papír
dopis obal od tyčinky
který jsi nedokázal spálit
sám
.............................



Plechovým víčkem od konzervy
otvůrky dýchající
temnoty
půjčit si proužky světla
na kraj propasti
kterou lemuje pohled
dovnitř
.............................



Vytvořil jsi z mého kruhu čtverec
a říkal jsi mi
že jsem svobodná
když jsi mě něžně přelepoval
průhlednou izolepou
.............................



Do spirálky je stočená
moje duše
tam dole
v tříslech čtyřlístků
vyšitých na kapesníku
který jsem si zakázala nosit
v kapse kabátu
jako jistotu dobrého konce
.............................



Po večerech zarůstám do zdi
neviditelnosti červených cihel
v zapomenuté řadě drolících se domů
kolik nádechů a pohledů daleko
můžu ještě ukrást kolemjdoucím?
.............................



To není rez
to korodují okraje tvých rtů
když se dotýkají
posvátného
.............................



Černá látka tryskající dovtnitř
světlo
které zahlo za roh
který nevidím
.............................



Úplně uvnitř jsou kupodivu také
vlasy popelavě bílé barvy
vystlaly průchod času
který s měkoučkým krokem
potřebuje našlapovat
dovnitř těla
.............................



Ten blesk tam
šáhnul bez mého svolení
obtáhnul ohnuté tvary
pokryté rozjěžděnými
zvuky motorů
a hlasů z ulice
.............................



Prázdnota
co pohltí tvé prsty
tvou ruku
tvé tělo i hlavu i auru
spolu s korunní čakrou
která spadne nečekaně
na zem a kovově zacinká
.............................



Místo vystlané plyšem a zlomky listů
ze vzdálených stromů
které opadaly
když se chtěly dotknout
tvých vlasů
.............................



Kousek svetru
který nemůžu svlíknou
i když už zima pominula
pominula se do mě
až za kůži a svaly a kosti
a oči a hlas
.............................



Stále se kolem mě a do mě
drolí mikroskopicky drobný prach
a kamínky barev přivezených z
geologického tanga vlnícího se
před třiceti šesti a více
milióny lety
.............................



Nechci považovat železnou trubku
za brutální metaforu
chci jí rozumět raději
jako tlumenému zvuku
který se nenápadně vléval
do tvých míjejících kroků
.............................



Pavučina - pružnost
objímající silové pole
prolamující roztřepená
betonová nic
.............................





Ta struktura je uháčkovaná
napříč zvuky chodidel
a rytmu nadskakujících podpatků
je obalená do vesmírného prachu
prvního kroku po povrchu
slov a měsíce
.............................


... a pár obrázků z jedné ulice v Lodzi

Zase jednou jenom být, užívat si a nechat se vést...

Lodz nebo-li polský Manchester. Město kvetoucí hlavně v 19. století na a začátku 20. Procházíme celými čtvrtěmi, které mají identickou podobu: cihlové domky nebo spíš celé bloky, v kterých bydleli dělníci/e a na vlas stejné, v kterých byly školy, prádelny, jídelny pro celé dělnické rodiny. To vše vždy patřilo jednomu majiteli. Jdeme přespat do hostinského pokoje jednoho z paláců, který patřil dceři jednoho průmyslníka. Dovnitř se dostáváme skrz ochranku a hlídacího psa. Máme ale krásný výhled do parku a na řeku a v našem pokoji visí dobové fotografie interiéru paláce. Jedna fotka se trochu "svezla" a mě připadalo, že to vystihuje naprosto dokonale celé to divadlo... Luxus trochu nakřivo. Tenkrát i teď. Za cenu čeho? Spí se nám ale dobře, máme výhled do francouzské zahrady a na řeku...

Druhý den ráno fotíme detaily ulic a "díry"... Začínám být z toho našeho "vědeckého" průzkumu už trošku unavená... Ale dnes se to kompenzovalo naší aktivní účastní na jednom worshopu. Moc mě bavilo zase jednou jenom být, užívat si a nechat se vést skrz to, co vymyslel někdo jiný.

Ještě bych se tu chtěla podělit - především s dalšími ženami (i když muže tím rozhodně nechci vyloučit) o jednu milou malou "modlitbu či rituálek", jehož autorkou je jedna mně převelice blízká moudrá kočka. Přečetla jsem si to zrovna, když jsem seděla v jedné kavárně a tak se dalo rovnou praktikovat a proto v případě energetické krize mohu vřele doporučit následující:

"Dej si fakt dobrý kafe v kavárně, podívej se z okna, pověs si lžičku na nos a řekni si : Já, (Zde vložte své jméno :-), jsem úžasná ženská a jediné, co mi teď schází, a co potřebuju, je víra v sebe. Takže ó sílo, vstup do mě skrz tuto lžičku, skrz můj nos, a vše se v dobré obrátí."

Už se to v Polsku rozšířilo... občas při tom "přistihnu" i Ir a máme tak čím bavit. Vono to totiž s tou lžičkou není úplně jednoduchý... :-)

Všechno ostatní jsou kecy...

Jedna z mnoha výprav za poslední dny vedla mimo jiné na zdejší Akademii. Zjistila jsem, že tam teď studuje KarolK z FAVU a i přestože jsem jí nezastihla tam, nakonec jsem se přeci jen setkaly. Zase jedna úžasná žena. Mám pocit, že bych s ní mohla hodiny mluvit o všem možném. Hodně pohodově a otevřeně. Tenhle pocit bohužel poslední dobou nemám moc často. A natož s člověkem, kterého téměř neznám. Naozaj zaujímavé... asi řešíme podobné věci... genderem a uměním začínaje a vztahy k ostatním a sobě samé konče. Potkaly jsme se nakonec na vernisáži MKelly a druhý den jsme si daly několika hodinovou gender-feministickou konferenci o tvorbě této umělkyně. Bylo to prima. Skoro všechny přednášející byly už vlastně takové feministické babičky. Byla to síla... vidět zase jednou po dlouhé době takovou koncentraci moudrých žen. Pořád mám pocit, že takových bytostí je těžký nedostatek. No nic, práce pro naši generaci, řekly nám na to ony :-)

Vkládám sem jen ministručné povídání o tom, kdo to MKelly je.

http://en.wikipedia.org/wiki/Mary_Kelly_(artist)

Jde mi to všechno hlavou. Stále ale cítím tíseň z práce doma v ng. Nevím proč... Asi se od toho stresového kolotoče už nedokážu pořádně odpoutat, uvolnit a jsem nesmyslně stále ve střehu. Budu s tím muset něco provést. Díkybohu za tu stáž... že mám možnost si tyhle věci uvědomit a snad najít nějaké cesty ven.

Dnes tu bylo nádherně...teplo, jaro. Byl to náš první zcela volný den. Dlouho jsme s Ir obědvaly v jednom příjemném podniku a přitom kreslily. Úplně mě to pohltilo a nemůžu přestat... Šly jsme potom do Muzea Varšavského povstání, které nám bylo doporučováno. Po cestě jsme trochu bloudily a bylo to moc příjemné... zase jednou jen jít a vědět, že když člověk nikam nedojde, tak je to taky dobře. Nevím proč, ale hodně se mi líbilo třeba na tomhle místě. Tak jsem si tam na chvíli sedla na zem a pozorovala. Možná to bylo tím, že to bylo město - ale zároveň prázdnota - bez aut, bez lidí, bez emocí...

V muzeu jsem dlouho nevydržela. Přišlo mi to všechno trochu na efekt. V jedné velké hale člověk pořád slyší hlasité tepání lidského srdce. Místo toho, abych se soustředila na to, co tam je, jsem měla chuť co nejrychlejc vypadnout. A tak jsem také učinila. Téma jako takové mě zajímalo hodně, ale expozice mi přišla jako jeden obrovský emotivní šleh a guláš... Ocenila bych koncentrovanější informace a větší přehlednost... tohle na mě jen padalo.

Asi si o tom všem budu muset ještě popovídat s nějakým židem. Teprve tady v Polsku mi pořádně dochází (nebo spíš prožívám a odžívám), co se všechno v tom 20. stol. dělo.

Na druhou stranu... Pokud někdy budete ve Varšavě, tak se mnou nenechte odradit a do tohoto muzea určitě zajděte. Jsou v něm místa, filmy, sklepy, zákoutí a informace, které za to určitě stojí. Já jsem ale nakonec prchla ven a sála jsem slunce všema pórama. A kreslila jsem přitom svůj "obrazový deník". Ach jo, stejně všechno, co píšu sou blbosti...

Co člověk opravdu chce, proč dělá všechno, co dělá? Co chci opravdu já? Teď... kéž bych mohla cítit, že jsem někým (kromě mámy :-) opravdu milována a mít možnost to bez ostychu a strachu někomu dávat a dál po spirále rozvíjet... Všechno ostatní mi teď připadá jako kecy...