Nová přátelství

Poslední den v Polsku. Nechce se mi, nechce... Bylo plné drobných překvapení. Nechápu, proč náš vztah k Polsku je tak odtažitý... máme toho tolik společného... vlastně si tu připadám jenom jako v takové trochu jiné části Čech, kde je jen trochu jiné nářečí. Jsme si tolik podobní historií, mentalitou, jazykem, který utváří naše vnímání, stylem života, myšlením, cítěním i komplexy... Navíc tu mají nádherný a mnohem méně narušený venkov než my... a taky hory :-) Chtěla bych se sem vrátit zpátky. Snad v létě, na podzim, jít do hor, nebo to tu probrázdit na kole... Vždycky mě to táhlo na Slovensko... Cítila jsem ho jako součást svého domova a nikdy by mě nenapadlo, že hned vedle nás je další země, kde člověk nemusí překonávat žádné těžké bariéry... prostě sem vpluje :-)

Včera jsme měli rozlučkovou večeři s Mar a Jol. Oba pracují jako kurátoři a dělají doprovodné akce pro děti, rodiče... Mají neuvěřitelné nápady a realizace a učí se o nich na univerzitách jako o guruích :-) Bavili jsme se také o svých snech... to už bylo takové křehké. I přestože jim je kolem 50, zdá se že máme podobně nejistou budoucnost. Ale zdá se, že se jí nikdo z nás nebojí :-)
Zkoušela jsem si představit, co bude za rok a nešlo to. Vůbec nevím. Jen doufám, že s Hnízdem mě bude i nadále poutat tenký ale přepevný vyživující neviditelný, ale hmatatelný pramen.

O jeden nepatrny ton barvy svetleji

hodnoty, ...nekdo, koho znal,... umrel... Prisla mi zprava, ze nas kolega z prace, mlady a na prvni pohled dost pohodovy kluk se obesil. Nikdy by me to nenapadlo. Clovek vubec vubec vubec netusi, co v sobe lide nosi. A to, co ukazuji navenek, muze byt jen usilovna snaha, pusobit jinak nez jak to je...

Myslet na druhe
pecovat o ne
modlitba je malo
ale co vic
napsat
obejmout
se s kym?
Lze nekomu pomoct?

Tygr by rekl
ze dulezite je pomoct sam sobe
ale tak to nefunguje
vzdy pomahas ci ublizujes vsemu
a vzdy je pomahano i ublizovano tobe
jsme pavucinka
propletena s druhymi
vzajemne se muzeme podpirat
kdo bez te podpory vydrzi?
Jen mnich nebo poustevnik
Ale je tohle cesta kazdeho z nas
skrz individualitu a osamelost
budovat pocit propojeni?
Je toho tolik
co nemuzu rict a co nikdy nikdo nemuze pochopit...

Je mi to lito
ze nevim
co bych mohla jeste udelat
tohle neni prosba o navod
to je jen vyplavovani
proto prosim neposilejte mi navody
ale pohladte a obejmete toho, kdo je vedle vas, muzete-li
nebo nekomu napiste neco hladiciho
a svet bude zase lehounlince tepat o jeden nepatrny ton barvy svetleji
doufam
verim...

Každý den zkoumám

Každá cesta z našeho hotelu vede přes park. Jaru se nejde vyhnout. Zblízka každý den zkoumám rozkrývající se pupence a říkám si, tak kdy?! Slunce tu dnes tepalo do všeho živého a to, co ještě živé není už má určitě namále. Na ulicích je spousta stánků s tulipány a Ir včera koupila i k nám do pokoje. Máme stále otevřené okno a vítr se tak prolamuje skrz záclonu do našeho prostoru a kreslí do našich očí jemné vzory pomalého tance. Někdy jenom tak chvíli hypnotizovaně sedím na posteli a vypnu se... v obou významech toho slova :-)

Dnes v noci...

Obvazy jsou fraktálem
mé podstaty
pružné plátno
plné děr
.............................



Vložil si do mě papír
dopis obal od tyčinky
který jsi nedokázal spálit
sám
.............................



Plechovým víčkem od konzervy
otvůrky dýchající
temnoty
půjčit si proužky světla
na kraj propasti
kterou lemuje pohled
dovnitř
.............................



Vytvořil jsi z mého kruhu čtverec
a říkal jsi mi
že jsem svobodná
když jsi mě něžně přelepoval
průhlednou izolepou
.............................



Do spirálky je stočená
moje duše
tam dole
v tříslech čtyřlístků
vyšitých na kapesníku
který jsem si zakázala nosit
v kapse kabátu
jako jistotu dobrého konce
.............................



Po večerech zarůstám do zdi
neviditelnosti červených cihel
v zapomenuté řadě drolících se domů
kolik nádechů a pohledů daleko
můžu ještě ukrást kolemjdoucím?
.............................



To není rez
to korodují okraje tvých rtů
když se dotýkají
posvátného
.............................



Černá látka tryskající dovtnitř
světlo
které zahlo za roh
který nevidím
.............................



Úplně uvnitř jsou kupodivu také
vlasy popelavě bílé barvy
vystlaly průchod času
který s měkoučkým krokem
potřebuje našlapovat
dovnitř těla
.............................



Ten blesk tam
šáhnul bez mého svolení
obtáhnul ohnuté tvary
pokryté rozjěžděnými
zvuky motorů
a hlasů z ulice
.............................



Prázdnota
co pohltí tvé prsty
tvou ruku
tvé tělo i hlavu i auru
spolu s korunní čakrou
která spadne nečekaně
na zem a kovově zacinká
.............................



Místo vystlané plyšem a zlomky listů
ze vzdálených stromů
které opadaly
když se chtěly dotknout
tvých vlasů
.............................



Kousek svetru
který nemůžu svlíknou
i když už zima pominula
pominula se do mě
až za kůži a svaly a kosti
a oči a hlas
.............................



Stále se kolem mě a do mě
drolí mikroskopicky drobný prach
a kamínky barev přivezených z
geologického tanga vlnícího se
před třiceti šesti a více
milióny lety
.............................



Nechci považovat železnou trubku
za brutální metaforu
chci jí rozumět raději
jako tlumenému zvuku
který se nenápadně vléval
do tvých míjejících kroků
.............................



Pavučina - pružnost
objímající silové pole
prolamující roztřepená
betonová nic
.............................





Ta struktura je uháčkovaná
napříč zvuky chodidel
a rytmu nadskakujících podpatků
je obalená do vesmírného prachu
prvního kroku po povrchu
slov a měsíce
.............................


... a pár obrázků z jedné ulice v Lodzi