Jablko...

Šššššš.....
tahle slova si čti šeptem...
nejsou nahlas vyslovitelná...
to ví včerejší bouřka a několik souhvězdí...
která napsala...
"Šeptej to, co se mi.. l.. uje"
ležela na horké dlažbě
a sála teplo a déšť
a přelévala se...

skutečná a živá
každodennost posvátného
tvořit se z vody
blesků
a země
z toho co se obtáčí kolem
nechat se prostoupit
obejmout vlnu
nepatrného doteku
a nechat ho růst
dovnitř
a vzhůru

stát mezi zemí a nebem
šplhat po provazech deště
a nechat ho líbat
celé tělo
lehnout si a tančit slova
jemně je vykreslovat gesty
proudícími do prostoru

prolnout se
zahřívat se
doma čajem
a vodkou Wyborovou
a pod peřinou si vyprávět pohádku bez konce
nebo na pokračování?
kde dva byli jeden...

A nemoct usnout
a chodit otvírat a zavírat okno
dokud nezačně svítat
a pozorovat jak na dvoře vznikla přes noc Zóna
a metá světla na vybledlé tváře domů
a svléknout se a obléknout a odhrnovat peřinu
a nakonec se přestěhovat
a pozvolna na chvíli usnout
než bude nakrájené jablko
...k snídani

A země sála mě...

Tak si to tu zpětně pročítám a říkám si, že jsem byla slušně přepracovaná a vystresovaná...

Teda to tělo mi dává zabrat. Hmm, hmm, hmm... už je to 4 týden, co mě bolí v krku a je to taková houpačka... lepší... horší... lepší.... horší... Skoro jsem už začala rezignovat a uvažovat o antibiotikách, které by to všechno vymlátili. Prostě reset. Třeba by to zresetovalo i ty příčiny. No, asi ne. Tak jo, tak já budu trpělivá a opatrná a bdělá.

Ale přežila jsem pondělní adrenalinovou schůzku s vedením a mám pocit, že se mi v lecčems ulevilo. Tak to snad už půjde nahoru. Deadline jsem si určila nejpozději na konec června, protože chci jet na klasickou lipničárnu, na archárnu a na tu chci být fit. Proto abych tam mohla lítat, řádit a být... prostě být... to, co jsem a ne to, co nejsem, jak tomu v mnoha případech poslední dobou je. Ne, že bych se přetvařovala, ale najednou z té celé škály rolí, které v tomhle světě hraju a můžu a chci hrát, stále více převažuje jen ta jedna... ta pragmatická. Ta "praštěná, hravá" je teď někde v koutě a pozoruje a moc to nechápe... tápe, pe pe, epe, tepe, v tobě ve mě, hoj, boj, sloj, slůj, stůj, vzhůru, dolů, volá, srdce, zde nekončí tvá pouť... jen z cesty neuhnout... jup!

Napadaj mě taková divná slovní spojení. Např. "intimita ostnatého drátu"... Asi to rozvedu...


Intimita ostnatého drátu
mám hlas
mám vlas
na vlas
stejný hlas
jako oběť na špagátu...


Ty vole, radši toho nechám. Děsím sama sebe :-)

No nic... z pozitivních událostí posledních dní...

Třeba plenér ve Velimi.... Někteří účastníci - účastnice a páry už se stali mými oblíbenci... Tentokrát to vyšlo jako ukázkový generační průřez, od dvanáctileté slečny až po stařečky. Taky se účastnilo pár přátel a to bylo moc milé... bez jejich pomoci by to asi vůbec nemohlo tak skvěle fungovat. Oroň byl navíc božsky cestovatelsky oděn, takže vypadal jako lovec Pampalíny a dodával tomu ducha exotičnosti a hravosti. Podobně jako Indigo, který si to užil po svém... Tématem byly "Proměny krajiny" a reagovali jsme na zapomenutého Wilhelma Riedela, který mě nadchnul svou fantastickou malbou skalnatých pobřeží. V lomu jsme si tedy spolu s geology, kteří měly krátké povídání, představovali, jak ta krajina vypadala před sto miliony lety, když sem ještě sahalo moře a vůbec... jak se měnila. Taky jsme zkoumali zkamenělé úlomky pradávných živočichů a imaginovali a kreslili jejich těla, podle naší fantazie...






Polední piknik se vydařil. Muž v červeném uvařil božskou staročeskou polévku a celkově to byla díky počasí a účasti extáze :-)

Tahle fotka mi připomíná tu neuvěřitelnou trávu. Její fantastickou zeleň a to jak trčela k nebi. Chodila jsem bosa a sála zemi a země sála mě.

To call for hands of above...

V neděli se hned po ránu vydávám do deště. Z Prahy pryč. Jedu za Oroněm do Velimi a pak do lomu připravovat plenér. Krajina, krajina, krajina!!! Tráva trčí do vzduchu a propichuje ho až do výše mých kolen. Promokávají mi boty a nabaluje se trochu bláto, kolemjedoucí auto mě přeleje sprchou. Choulíme se pod jeden deštník a Oroň má jen své letní tričko a reflexní vestičku, co nosej silničáři. Vypadáme asi trochu netradičně... já k tomu v purpurových punčochách a teniskách.
Od lomového jezera se přesouváme do Kolína a přepadáme číňana, kde ochutnáváme rýži, nudle a kdesi cosi k tomu, včetně smažených jahod... nechala jsem se zase strhnout tím požitkářem. V podvečer se navracím do Hnízda, kde už čeká Da s Bo a večeře. A také Bratr s léčbou. Už se mi trochu vyvinul podmíněný reflex a tělo se má tendenci trochu "cukat" před bolestí. Tak jsem začala meditovat a trénovat pocit, že "já nejsem ta bolest". A funguje to, bolest je sice stejná, ale "já" se tím nenechá pohltit. Pozoruje... Samozřejmě do toho neustále padám znovu a tak se opakovaně musím zase vynořovat a jen pozorovat... Ale jde to... Taky je to fajn v tom, že je to část dne, kdy "jenom jsem" a kdy se věnuji hlavně svému tělu. Uvědomuji si ho... u - vědomuju ju jí ji... A už se moc těším až budu moci zase začít běhat!!!
A večer přišli na návštěvu Bratranci, o kterých jsem zprvu netušila, že jsou právě v tomto poměru... Trošku jsme si povídali, tak nějak nesměle se oťukávali... aspoň mi to tak přišlo :-) A zpívali jsme a mě bylo moc dobře... večer jsem usínala a jedna písnička mi pořád zněla v hlavě a ráno jsem se s ní probudila... Teď nám to tu ještě s Bo pouštím na dobrou noc...

A taky tahle...
http://www.youtube.com/watch?v=CoSL_qayMCc

A tahle...
http://www.youtube.com/watch?v=s4_4abCWw-w

Jakoby mi zkřišťáloví svět

Zase drobím trochu světla do slov
Ty nejsi
a já Tě proto nemůžu najít
nejde Ti poslat sms nebo mejla a gps tě nemá v paměti
ještě jsem tě nevygůglovala tak jako Květa Jardu
ani na Tebe nejde myslet před spaním
protože nemáš obrys

Nohy si zahřívám růžovým polštářem
a všichni už dýchají sny do peřin
venku je vlhko a tma
na stěně se nám odlupují fotky přátel
a nikdo dnes nemá energii na to je přikurtovat zpět
zase jedna padá a šumí při tom po stěně
jak tam kreslí svýma hranama

a já zase zkouším své hrany obrušovat
a brouzdám při tom do příběhů jiných
abych viděla
jak to dělaj oni
surfuju hlavně za Klo
protože pro mě začal představovat lidský bezpečí
který není z jiný planety a cítím ho blízko
teď zaskřípaly dveře a vstoupila žena
v červených šatech

kýchám a myslím na Vášu
který dnes syčel v Lysé
a na kterého jsme nemohla protože se pořád trochu potím
a jsem na jehlách
akupunkturních
nejvíc mě baví ty co dostávám do hlavy
jakoby mi zkřišťáloví svět
a v hlavě mám potom větrový pocit
taky mě baví ta do břicha
protože jí necítím
cítím jen ten druhý párový bod
který vůbec nemám napíchnutý
načež Bratr řekl že mi ho taky napíchne
a že třeba pak ucítím ten první
tím mě rozesmál
což se při píchání jehel do břicha nemá...

večer se chvíli bavím s Lu o lažánkách a tantře
a znovu mě to naláká a znovu mě to odradí
tak zítra zasurfuji po tom
co nabízí praha
asi

myslím ještě na Ha
s čím asi dnes usíná v hlavě
a taky si vzpomenu na dnešní sen o Tygrovi
který byl konejšivý i když už z něj je jen mlha bez příběhu
a na to jak klečel a obejmul mě kolem nohou a kolem pasu
a bylo v tom moře něhy...

je 0:41 a půjdu spát
abych zítra mohla za Da na tržnici
obhlídnout český větnam a základnu naší
makro
bio
kuchyně