Čekám na vietnamské děti. Budeme zkoumat naše identity a možné budoucnosti skrz digitální fotku a audio... Oproti svým českým vrstevníkům jsou mnohem klidnější a jemnější... Aáááá, už jsou tu i s Hanele... tak později.
Včera jsem byla na Dialogickém jednání a napsala jsem si tam pár postřehů k tomu, jak začít rozhovor s vnitřním partnerem. Třeba, že má člověk zpomalit. Víc čekat... čekat a těšit se na to, jak to bude, jak to může být. Nemluvit o tom, co vím, že bude... Popisovat své tělo jako proces a tyto procesy nehodnotit. Nehodnotit žádným způsobem. A zkoušet si to pojmenovat jinak, dát jim možnost růst v něco nečekaného, hrát si s tím a vnímat neklid jako zdroj. Přijmout přítomný stav jako to, co mi stačí. Nečekat na nic lepšího. Dialog vyplyne sám. To co brzdí, je nesoustředěnost a uzavřenost v hlavě... když jsem v hlavě, jsem bez těla a nevím nic o tom, co se doopravdy děje. A nejde si dávat úkoly. Stačí se dívat. Podstatné je dát tomu čas a VÝRAZ. A dobré je si všimnout, že vlastně nechceme to, k čemu se navádíme. Taky, že je podstatné naučit unést trapnost, neb je to cesta k moudrosti :-)
Je toho tolik, co bych chtěla napsat. Je toho tolik, co bych chtěla říct. Co z toho je opravdu to podstatné? Asi jen to, co udělám zítra. Teď jdu spát. Večer byl báječný... "sváteční" večeře u MoHozena.
Feel free free dom om ooommm :-)
Love...
To je dobře, že sněží... :-)
