Políbení

Sestra odlétá za 6 minut do Irska. Určitě už sedí v letadle. Velkého slona na klíně. Teˇˇd se dívá z okýnka...

Rodiče jsou doma zase sami. Já sama v Hnízdě. Je to záhadou, ale mám v sobě sváteční pocit. Pocit, že se dá začít znovu. Ano, jde to vždycky, ale v tomto čase to cítím nějak obzvlᚡˇt silně. Asi konečně začínám chápat smysl Vánoc. Prostě on to na sebe vzal. A já nemusím řešit minulost. Jdu dál, nechci mu nakládat víc. Lze jít lehce, lehoučce... Minulé Vánoce jsem prožívala velké ztráty a toužila po blízkosti. A o rok později zdánlivě na stejném místě, ale uvnitř je hodně věcí jinak. Klid... Vzpomněla jsem si na slova, co mi jednou napsal Zed... "Klid se s touhou střídá... Tvůj život začíná". Yes... :-)

Letadlo se rozjíždí po ranveji...

Vánoční setkávání s rodinou a přáteli. Viděla jsem malou Natalí a Viki... a zase se učila. Viki přišla a řekla: "Mami, Hitler, to byl zpěvák?"

A ještě jeden mini rozhovor odjinud. ˇˇSestiletá dcera od jedné známé přišla za mámou a říká: "Mami a jakej má život smysl?" A maminka říkala: "No, Aničko, to se možná dozvíme až po smrti" A Anička si povzdychla a konstatovala: "Chmm, chmm, takže celej život v napětí." :-)

Letadlo se zvedá... Lu mává Praze. Určitě ještě pár slz padá do klína na slona. A já u nás v Hnízdě zapaluji svíčku, světýlko, plamínek, teplo.

Políbení vám všem moji milí. Aˇˇt je Vám dobře a pokud není, tak aˇˇt vám to je k dobru :-)

Vaše Liška :-)

Předvánoční čas s Daliborem

Mám výhled na Černou věž (ta na obrázku nejvyšší). Každou chvíli mi pohled sklouzne tím směrem. Kousek dál je Daliborka. Dalibor tam seděl celé dny... a snad hrával na housle... Je to dávná historie. Je to už víc jak pět set let, co tam seděl a čekal, co bude. Pak ho sebrali a dole pod zámeckými schody mu usekli hlavu. A já tudy chodívám skoro každý den. Místa nasáklá myšlenkami, strachy, jen tak bezcílného toulání, příběhy... Tak myslím na Dalibora a na sebe. Jak tu sedím a zda by mohly být naše myšlenky v něčem podobné. Jestli by mi rozuměl a já jemu. Mám chuť za ním zajít, ale asi mě tam nepustí. Tak napínám uši, třeba ty housle uslyším. Tady v klášteře bývají slyšet různé věci. Zvlášť večer, když všichni odejdou a všude se zhasne. Chodím mezi zešeřelými obrazy a sochami a někdy zajdu do potemnělé kaple, kde se rýsují jen stíny. Jdu za maličkou sestrou Mladou, co jí stráží čtyři velikáni. Chodím se tam ráda bát... trošku. A dýchat minulost v přítomnosti.

Teď na všechny věže i ke mě svítí slunko!

Poslouchám PaMilcovou...

Usínání v objetí

Před usnutím jsem otevřela okno a vzduch voněl tak příjemně. Nechala jsem ho otevřené celou noc. Odneslo mě to do letní noci. Ležela jsem jen ve spacáku na břehu jedné řeky, nade mnou hvězdy, vlhký chladivý svěží vzduch a tělo přisáté k Zemi a dýchající v jejím pomalém rytmu. Bylo opravdu léto léto léto a dalo se jen tak někam jít... kdekoliv se zastavit, kdekoliv usnout...

hlad

Byla jsem na Encounteru a ptala se našeho "falicitátora" :-) , jak je to se zamilovaností. Jestli je to tak, že si toho druhého postaví člověk výš a pak až se odmiluje, tak čumí, co to vlastně bylo. A zkouší teprve potom vztah, opravdu rovný. A LuDo říkal, že si myslí, že zamilovanost je spíš hlad. Hlad po něčem, co nemá člověk naplněné a uspokojené a že až se člověk nasytí, tak teprve zjistí, zda opravdu opravdu miluje. Jde milovat bez počáteční zamilovanosti, bez počátečního hladu? LuDo tvrdí, že ano. Vypadá moudře a zkušeně... no uvidíme :-)