středa 19. prosince 2007

Dnes ve mně hořelo, ale stéblo trávy...

"Proč hořelo národní divadlo?" je drama program, který se dělá hlavně pro středoškoláky. Z části se v něm bádá, z části se hraje na různé role a události, včetně slavnostního otevření, vyhoření a konferencování o tom "proč?". Asi mám teď nějak zjitřenou vnímavost, ale docela mě to vzalo. Vedla to Ja a Mo a obě byly báječně vtipné a uvolněné. Program byl promyšleně vygradovaný, od informací ke hře a prožitkům a některé části workshopu mě jako pozorovatelku úplně vtahovaly. Začala jsem skutečně prožívat otázky a problémy, které v té době dávaly lidem pocit smyslu. Češi byli menšina a měli z toho strašný mindrák, toužili po založení a upevnění své vlastní identity, byli ztracení a nevěděli kudy kam a možná ani proč. Pak jako nástroj sebeidentifikace zvolili umění, divadlo, poezii, jazyk, hudbu,... Bylo jim jasné, jak je to silná politická a mocná zbraň. Já vím, že to všichni víme :-) Ale prožít si to, prožít si, že jsem menšina, a že nechci být vnímán/a jako něco podřadného. Že bytostně hledám a snažím se stvořit něco, co bude mít smysl i pro někoho dalšího, a oni věřili, že to bude mít smysl i pro další generace... (Tohle už asi opravdu nemáme... tedy alespoň já doufám už jenom v každou přítomnost)... No, ale ve chvíli, kdy jsme v rámci dílny měli "řízenou imaginaci" a představovali jsme si, že bude slavnostně otevřeno ND a místo toho začal požár, který postupně prožral všechno kromě kamene, se mi chtělo brečet. Nějak ve mně pomalu beznadějně hořelo... Kdyby vedle mě neseděli deváťáci, před kterými jsem se styděla, tak bych asi opravdu brečela. Určitě na to měla vliv i ta sofistikovaně vybraná hudba, která rezonovala spolu se slovy... No, je mi jasné, že to takhle musí znít strašně pateticky... A vlastně to je dost patetické, tedy přinejmenším pro nás dneska. Ale tenkrát to byl koncentrovaný symbol všech nadějí na to, že lze žít nějak jinak, snad plněji. A Národní divadlo teď? Zvláštní, tolik úsilí všech lidí tenkrát a pro mě je to pro přítomnost něco nesmyslně nadbytečného. Bohatství uvnitř mě spíše odpuzuje. A vůbec to slovo "národní" má pro mě přídech spíš něčeho nacionalisticky vyostřeného, co jako člověk této doby nedokážu vstřebat. Ha, jaká ironie ve vztahu k tomu v jaké instituci teď pracuju a proč...
Ale to všechno je vlastně o mnohem náročnějších otázkách. Je vůbec něco, co má z té které kultury opravdu smysl chránit a za jakých podmínek a předpokladů? Mám někdy pocit, že se s lehkou lítostí díváme na všechny zanikající kultury a myslíme na to, že je to škoda. Je to tím, že považujeme za hodnotu rozmanitost? Ale rozmanitost čeho a za jakou cenu? Včera jsem od Ma dostala k vánocům krásné náušnice. Říkala, že je koupila u nějakých amerických indiánů. Ale kdo je to dneska indián? Má smysl definovat rozmanitost na základě příslušnosti k nějakému etniku, rase, zemi? Nebo na základě něčeho jiného? A mělo by se to týkat pouze lidí? Třeba mám někdy svým "nacionalismem" blíže ke stéblu trávy než k obecnému češství či evropanství či blabla. Kde je "moje" země a jaké bytosti jí se mnou spoluvytváří?... V jakém souzvuku a kde jsou hranice? A musí někde být?

Hmmm, tak kdybych se měla vrátit zpátky k ND, mohla bych se alespoň česky rozloučit: Tak tedy: "Nazdar!"
Nazdar, které vzniklo v době vybírání peněz na stavbu ND. Lidé se organizovali, chodili s kasičkama po domácnostech a zdravili se: "Na zdar Národního divadla!" a my jsme to potom zkrátili. "Nazdar!" Na zdar čemu komu dnes?