Všechno ostatní jsou kecy...

Jedna z mnoha výprav za poslední dny vedla mimo jiné na zdejší Akademii. Zjistila jsem, že tam teď studuje KarolK z FAVU a i přestože jsem jí nezastihla tam, nakonec jsem se přeci jen setkaly. Zase jedna úžasná žena. Mám pocit, že bych s ní mohla hodiny mluvit o všem možném. Hodně pohodově a otevřeně. Tenhle pocit bohužel poslední dobou nemám moc často. A natož s člověkem, kterého téměř neznám. Naozaj zaujímavé... asi řešíme podobné věci... genderem a uměním začínaje a vztahy k ostatním a sobě samé konče. Potkaly jsme se nakonec na vernisáži MKelly a druhý den jsme si daly několika hodinovou gender-feministickou konferenci o tvorbě této umělkyně. Bylo to prima. Skoro všechny přednášející byly už vlastně takové feministické babičky. Byla to síla... vidět zase jednou po dlouhé době takovou koncentraci moudrých žen. Pořád mám pocit, že takových bytostí je těžký nedostatek. No nic, práce pro naši generaci, řekly nám na to ony :-)

Vkládám sem jen ministručné povídání o tom, kdo to MKelly je.

http://en.wikipedia.org/wiki/Mary_Kelly_(artist)

Jde mi to všechno hlavou. Stále ale cítím tíseň z práce doma v ng. Nevím proč... Asi se od toho stresového kolotoče už nedokážu pořádně odpoutat, uvolnit a jsem nesmyslně stále ve střehu. Budu s tím muset něco provést. Díkybohu za tu stáž... že mám možnost si tyhle věci uvědomit a snad najít nějaké cesty ven.

Dnes tu bylo nádherně...teplo, jaro. Byl to náš první zcela volný den. Dlouho jsme s Ir obědvaly v jednom příjemném podniku a přitom kreslily. Úplně mě to pohltilo a nemůžu přestat... Šly jsme potom do Muzea Varšavského povstání, které nám bylo doporučováno. Po cestě jsme trochu bloudily a bylo to moc příjemné... zase jednou jen jít a vědět, že když člověk nikam nedojde, tak je to taky dobře. Nevím proč, ale hodně se mi líbilo třeba na tomhle místě. Tak jsem si tam na chvíli sedla na zem a pozorovala. Možná to bylo tím, že to bylo město - ale zároveň prázdnota - bez aut, bez lidí, bez emocí...

V muzeu jsem dlouho nevydržela. Přišlo mi to všechno trochu na efekt. V jedné velké hale člověk pořád slyší hlasité tepání lidského srdce. Místo toho, abych se soustředila na to, co tam je, jsem měla chuť co nejrychlejc vypadnout. A tak jsem také učinila. Téma jako takové mě zajímalo hodně, ale expozice mi přišla jako jeden obrovský emotivní šleh a guláš... Ocenila bych koncentrovanější informace a větší přehlednost... tohle na mě jen padalo.

Asi si o tom všem budu muset ještě popovídat s nějakým židem. Teprve tady v Polsku mi pořádně dochází (nebo spíš prožívám a odžívám), co se všechno v tom 20. stol. dělo.

Na druhou stranu... Pokud někdy budete ve Varšavě, tak se mnou nenechte odradit a do tohoto muzea určitě zajděte. Jsou v něm místa, filmy, sklepy, zákoutí a informace, které za to určitě stojí. Já jsem ale nakonec prchla ven a sála jsem slunce všema pórama. A kreslila jsem přitom svůj "obrazový deník". Ach jo, stejně všechno, co píšu sou blbosti...

Co člověk opravdu chce, proč dělá všechno, co dělá? Co chci opravdu já? Teď... kéž bych mohla cítit, že jsem někým (kromě mámy :-) opravdu milována a mít možnost to bez ostychu a strachu někomu dávat a dál po spirále rozvíjet... Všechno ostatní mi teď připadá jako kecy...

Ach ti konceptulaisté...

Dnes to byla kouzla za zrcadlem staré skříně. Odpoledne potom s DomiLangem. Po obědě jsme na chvilku zapluly i k němu do ateliéru. Bylo moc milé, jak ještě před výpravou do města připravil "kápézetku na přežití". Na stůl nám donesl vodu, čokoládu, papírové kapesníky a pytel orbitek. Pak nám předvedl svůj "mizející roh", do kterého mu nabourala uklízečka, protože netušila, že jde o art a na závěr jsme prozkoumaly dvě židle, které měly před tím než je Domi přetřel opačné barvy. Tedy černá byly bílá a bílá byla černá. Ach ti konceptulaisté... ZBaladr už byl na nás odpoledne moc... Měly jsme plné zuby toho, jak všichni "rozumí" situaci v ng a tak se v nás objevily chutě jenom tak se projít a nenechat se více bombardovat egoušskejma intošema, kteří udělali díru do světa a fandí i nám holkám, abysme se dostaly vejš (evidentně netuší, která bije). Při procházce zpátky jsem asi 3x řekla "Fuck off":-) Dala jsem si závazek, že pro příště už nepřistoupím na hru na "vnímavě oddanou posluchačku"...

Jo ale jinak se mi tu líbí... vážně, vážně, vážně :-)

Rozumíme si...

Chumelí... Mám pocit jakoby byly vánoce. A poprvé mi dochází, že vlastně byla (je) zima. S Ir zabydlujeme náš pokoj. Lepíme po stěnách pohledy, plakáty a připisujeme k nim na stěnu tužkou různé mikrokomentáře... Zase se cítím trochu jako studentka a je to fajn. Máme jen rychlovarku a poloprázdné skříně. S Mar jsme dnes dotvořily náš program a zdá se, že se příští týden vydáme do Krakova a dalších měst. Zítra nás čeká náslech MŠ programu a setkání s DomiLangem. Prošly jsem dnes centrum Varšavy a "staré" město. Tedy město, z kterého po válce zbylo jen 15% a varšavané se rozhodli postavit ho přesně ve stejném stylu a složení jako předtím. Je to tedy staré - nové město... s velmi zvláštní atmosférou. Dnes nám přišlo (alespoň v porovnání s Prahou) téměř vylidněné. Chvílema jsem měla dojem, že jsme spíš někde v Jičíně a že za týden přijde Ježíšek... Zastavujeme se v tom snovém městě v jedné kavárně, dáváme si Turfel nebo tak nějak (což je sladká koule čehosi), díváme se na stmívající se náměstíčko, zahříváme se čajem (já mám navíc chuť na panáka, kterého si ale odepřu :-) a píšeme pozdravy... Polsky v podstatě rozumíme, což evidentně přináší potěšení oběma stranám.
Jo, a jako správně marnivé děvče jsem si koupila nové nádherné ach... šaty. Jsou proužkované a Ir říká, že jsou jak z 19. století. Tak snad na tu naši sbírku konečně zapadnu :-)

Varšava a vymírající včelstva

Sedím na koberci v místnosti jakéhosi podivného ale milého studentského hotelu ve Varšavě. Jakási dívka tu už přes půl hodiny ultra živou francouzštinou sděluje své zážitky či emoce či co přes skype. Uf, těžko se mi soustředí... Po chodbě proplula muslimka...

Cesta vlakem byla nádherná... skrz sněhová pole i jemně zeleně ojíněné stráně, skrz oranžově tepající slunce i kolem šedivých hald Ostravy... a pak kolem modravě šedých mokřadů a jezer Polska. Sedíme s Iri v jídeláku, popíjíme Svatovavřinecké, pozorujeme tu krásu, čteme si vzájemně průvodce a trochu nás mrazí z té děsivě krvavé polské historie. Za druhé světové to ze všech zemí slízli snad nejvíc. V každé kapitole se znovu a znovu píše o statisících mrtvých poláků i židů... Mám pocit, že Varšava tím musí být prosáklá skrz naskrz. Ale uvidíme, rozhodli se to tu naproti tomu všemu, znovu vzkřísit, postavit, obnovit, ochránit zbylé... Pořád musím na ty židy a všechny ostatní myslet... na ty hrůzy stále ještě nedávné války. Trochu se mi to mísí s obrazy vymírajících včelstev, o kterých jsem si četla po cestě v Respektu. Einstein prý kdysi prohlásil, že až vymřou včelstva, lidstvo je přežije jen o 4 roky... Nic nebude opylovat květy, málo se urodí, domeček z ekosystémových karet se rozloží. Američané své škody z toho, že jim vymřela většina včelstev už vyčíslili na x miliard :-) Einstein to prý nakonec neřekl, neví se už kdo to řekl... jen se mu to připsalo... Asi aby to získalo více na váze... Ale co, přečtu si článek, přečtu si průvodce, řeknu "Hmmmm, to je strašný" a dál...? Půjdu psát bláboly na blog...
Nebo se večer pomodlím? Nic lepšího mě nenapadá...

Přišel černoch, francouzka s ním trochu zaflirtovala a odešla... Přišla černošská dívka, v letní sukni a zimní růžové bundě... Je celá růžová a mně už je zima...

Za každou vaši blízkost

Teď se tu zpívá toto... Da hraje a my zkoušíme slovem obtékat kolem... Je to těžké :-)

http://www.youtube.com/watch?v=weygNZphUxI&feature=related

Slova a jen jedno jediné možné hudební podání, které mám nasáklé pod kůží a nic jiného nezní... Připomíná mi to squot v UK, JesSe a vůbec...

Dnešní večer byl hladivý... doslova. Byly mi zavázány oči, zvedlo mě několik rukou a jak jsem přišla o dotek se zemí, nedokázala jsem odhadnout v jakých směrech se mé tělo teď pohybuje... Byla jsem položena do měkoučké všudeobklopující peřiny a přikryta čímsi. Na vlasy, uši, krk a jemně zabalené - zahalené tělo mi začaly padat okvětní lístky. A když mi byl šátek sundán, zjistila jsem, že ležím ve vaně, přikrytá ohromným bělostným vatelínem, který vypadá jako obrovská pěna!!! Pak jsem znovu zavřela oči a Ha, Da, Bo a Ir mi četli příběhy a básničky od Mzeta a Hraběte a a a... a zpívalo se "Láska je jako večernice..." a pak mě několik rukou zase zvedlo a se smíchem přeneslo do jiných prostor. A začala masáž všech smyslů... propletence vůní, chutí, dotyků. Překvapilo mě, jak je pro mě najednou těžké jenom se tak oddat a přijímat, jak jsem si už zvykla pořád něco vydávat, promýšlet, seskupovat, konstruovat... chjo, no...
Ale pak jsem byla úplně lehoučká... doteky rukou, že se v nich tělo rozpustí a jenom se nepostřehnutelně chvěje a jemně tepe... Být skrz nebytí...
A nakonec jsem znovu otevřela oči a tam kartůnově secvičené megaúsměvy, puget tulipánů a horké velké upečené srdce zahřívající to mé :-)

Děkuji za každou vaši přítomnost a blízkost...

Pozemská a jiná síla

Noční stěhování, přeskupování prostoru, zabydlování znovu zas a jinak. Máme novou spolubydlící bytost! Návštěva, která nikdy nebyla návštěvou, ale pokaždé, když vstoupila jakoby tu odjakživa spolu s námi prokrajovala svým tělem a dechem vzduch. Někdy mám pocit, že nejsme spolubydlící, ale spoludýchající... Asi reziduum letního kurzu či co, které prosakuje kolem. Mňau mňau mňau, jaro je tady a kolem lásky kvetou. Někdo se rozchází, někdo se schází, ale hlavně, že se to hýbe, že už to zatuhle nehnije pod vrstvama ledu. Jup... A moje síla... zkouším se znovunapojit na vesmír, ale mám pocit, že se mi to podaří až s prvním jarním přespáním venku pod široširým nebem, až budu zase sát hvězdný prach celým povrchem těla. Ale co bych chtěla? :-) Všechno mám! Jak já se mám!!! Kousek pozemské síly posílám... Chytej! :-)

Vlasy a jaro

"Mňau, přišlo jaro" řekla kočička a vytřepala z kožíšku všechnen chlad.

Jen si ještě pamatovat :-)

Čas běží
hodiny na věži
stíhaj ho stěží...

"Haiku", které jsem napsala před pár lety...

Jup, jaro. Uaíííííííííí... Právě jsem přišla z hospůdky, kde jsme hovořili a popíjeli s Mak a Rov. Řešily jsme trošku Ferum, trošku Fuud v Ústí. Tímto posílám do této severské krajiny srdečné pozdravy :-)
Naposled jsem byla v hospodě - kavárně s Ra a Ja a to už je dávno... Tenkrát jsme přemýšleli, jak přestat řešit "hlavou hlavu" a jak víc cítit "tělem tělo" :-) Jsem doma sama... jen Indigo tu čumáčkuje a všichni jsou ještě ve škole. Tolik událostí za jeden týden, ž nevím, kde a jak začít. Tak, třeba pracovním výletem do Londýna. Bylo to vcelku vtipné a chvílema kontrastní. Letěli jsme spolu s Knížepánem a ubytovaly se v podivném hotelu. Zvenku to bylo něco mezi funkcionalismem a brutalismem a design uvnitř se snažil napodobit "staroanglické interiéry". Takže květované závěsy, postele s květinovou pelestí, rudé koberce, rudý plyš, anglický čaj,...
Hotel byl plný mužů v kravatách a oblecích a dámy jen v šedé a černé. Na pokoji nás přivítala TV obrazovka s nápisem "Welcome Mrs... bla bla". Luxus až trošku děsivý. Světla se rozsvěcovala i ve skříni a televize hrála i v koupelně. Ale měly tam dobré sušenky a báječný čaj. S Ir jsme si vyměnily vzpomínku na doby ne až tak dávno minulé, ve kterých jsme obě znaly toto prostředí z druhé strany. Já jsem byla kdysi v UK jako au-pair a přivydělávala jsem si v jedné mega továrně - prádelně, která dodávala čisté ložní prádlo, ručníky a župany do těchto hotelů. Vzpomněla jsem si na to díky "vůni" ručníků, která byla identická s tím, co jsem kdysi dýchala v prádelně. A Ir tu zase pracovala jako pokojská :-) Tak jim v koupelně převěsila toaletní papír na druhou stranu, protože podle hotelové "etikety" to měli blbě.
Druhý den jsme vyrazily na jednání do Tate. Angličané se pro tentokrát v mých očích rehabilitovali :-) Byli milí, vstřícní, věcní a hlavně (!!!) NEBYLI afektovaní :-)
Zato žena ze Záhřebu byla drsná... Ale na to radši nevzpomínat, ...asi evropský komplex provincie. Snad nám to celé Knp schválí a budeme moci v projektu pokračovat... Chtěla bych... Bavilo by mě psát o Identity a Environment... A vůbec to bylo asi poprvé, co mě nadchnul nějaký e-learningový kurz - program.
V pátek jsme prolezly Tate skrz naskrz. Řekly jsme si, že projdeme jen "highlighty", ale to znamenalo projít kompletně všechno, protože tam kromě hajlajtů nic jiného nemají :-) Každopádně mě moc potěšila výstava Duchampa, Picabii a ManRaye... Poprvé v životě jsem pocítila napětí a vzrušení, když jsem si uvědomila, že uvidím Velké sklo a Etant done. Samotnou mě pobavilo, že se můžu cítit tak rozechvěle, jen z té představy :-)
Pak mě nadchla výstava minimalu. Začala jsem mít pocit, že psát a reprodukovat tohle umění nemá vůbec smysl. Že jeho účinek je možný jen případě autentického ponoření se... zanoření, pohlcení, upadnutí :-)

V pátek - v sobotu v noci se vracím a ráno vyrážíme s Muf na výlet do Varů a za dědečkem a babičkou. Kolem se celá krajina propadala. Vichřice šílela a vylamovala stromy i s kořeny. A my? Plavali jsme ve venkovním bazénu a hřáli se v sauně. A v pondělí s Mzetem výprava do Sokolova do hnědouhelné pánve. Pan doktor Roj byl úžasný. Udělal nám geologický úvod ve své kanceláři a pak s námi vyrazil do terénu. Objevovali jsme záhady krajiny a chodily po jejím rozevřeném těle. Utvářela se před 23 i více milióny let a bylo to nepředstavitelné. Kolem byly kusy země... někdy černé, jindy cihlově červené, okrově titanově žluté nebo šedomodré. M byl nadšený a já taky. Dílna bude tady... už nám chybí jen ta maringotka.

A za chvíli budu zase o rok starší... Jen si ten věk a podobné údaje ještě pamatovat :-)