sobota 29. prosince 2007

Ledové řetízky bublinek a vstupování do snu...

Stále, stále mě fascinuje to množství vesmírů... do kterého se vydat? Zase se toulám v meziprostorech. Svátky světla byly zastavením... Jsem ráda, že už zase můžu plakat... a vyplavovat a plavat a plout a nechat se unášet a dýchat :-)
Došlo mi, jak moc mi chybí čas zastavování se. Od té doby, co nechodím na arte... nebyla jsem schopná nějak si ten čas vytvořit. Ale teď už to půjde, myslím... Byla jsem si zaběhat a bylo to úplně fyzicky osvobozující... běžela jsem a připadala jsem si lehká a živá... připadalo mi, že by se dalo běžet jakkoliv daleko, jakkoliv dlouho... prostor venku měl mléčně bílé okraje a mezi sebou táhnul závěsy poloprůhledné bílé hmoty, běžela jsem skrz ni, pozorovala jsem jak se vše vynořuje a zanořuje... jako výlet do krajiny paměti. Tráva byla žlutá a hnědá... v barvě medu. Připomnělo mi to vánoční noční půlnoční hovor s Dědou... ptal se mě, jestli mám radši mléko nebo medovou vodu, tak jsem mu odpověděla, že horké mléko s medem. Mluvil tím šifrovaným metaforickým jazykem a byla to slast poslouchat, v tom jazyce byla spousta obrazů a odboček a celé se to hýbalo a bystřilo mou pozornost a chvílema to bylo jako v Topolově Sestře... taková slast z jazyka, že se skoro zastavuje dech a člověk musí na chvíli přestat číst nebo poslouchat, protože se to už nedá unést, těch jemných chutí a pavučinek významů je příliš a musím se usmívat, je to úplné propadání a celé se to chvěje... je to určitě nějaká forma orgasmu :-) Možná to byla taková půlnoční mše pro dva... Ale je tam samozřejmě spousta "ale", ale o těch se mi teď nechce psát.
Jeden sváteční večer u nás byla na náštěvě a pro dárky i Vi a Nata. Vi je 6 a Nata 5... malovali jsem spolu celý večer a bylo to fascinující... Nata namalovala takový temný černobílý obraz jen s jednou červenou plochou, vyzkoušela všechny struktury štětce, co jí to dovolilo. A pak mi vyprávěla co všechno na tom obrazu je... bylo tam hodně cest a silnic, 2 obchody, 1 prostor, kde se vyráběly záclony a pak prostor, kde byly díry od myší a taky tam byla česká noc a anglické svítání (to ta červená)... Prostor v tom obraze byl úplně rozbitý a rozptýlený... nebe bylo dole, víc na zemi než země. Jak jinak :-)
Taky jsme podnikli výpravu s Klo. Šli jsme k jezerům a slunce bylo úplně zářivé, do všeho tepalo... Klo už čekal na nádraží, chtěl si zrovna zapálit startku nebo něco takového, a okukoval místní "nádražku"... splynul by, ale vyrušila jsem ho. Musela jsem se pořád smát... bylo to tak osvěžující najednou zase potkat člověka. Uf, to zní divně, ale tak nějak jsem to cítila... že zase můžu všechno říkat a skoro jsem plácala pátý přes devátý jak mi bylo volno a lítajícně... U jezer byla spousta kaluží a všechny byly vymrzlé do křivolakých grafických obrazů... mnoho smyček, kruhů, spirál a miliony řetízků bublinek, které postupně zamrzaly. Aaaaaaaaaaaaaááááááááááá!!!!!!!! Uch, Ach, koukej! A tady! A tohle! Jůůů, jé!!! Panebože, já už nemůžu. To je tak kráááááásný! A pak jsem objevila, jak ten led vypadá z druhý strany! A nešlo se nesmát... ale nic vtipného tam nebylo. Jen se mi to všechno tak moc líbilo. Líbilo... Líbilo!!! A líbalo, líbalo se to se mnou... na věčnost :-)
A pak jsme v tom ledu našli přimrzlou rybičku, mrskala ocáskem a tělíčkem, ale hlavičku měla v ledu. Tak Klo vykopal botou díru a vysvobodili jsme ji. Voda ale byla příšerně ledová a rybička se stejně spíš otáčela bříškem nahoru... vypadalo to, že už to asi nerozplave. Klo jí chtěl navíc zahřát. To mi připadalo absurdní... copak my víme, jakou ona potřebuje teplotu, aby to přežila? Bylo to trochu smutný, ale smáli jsme se, pořád... mě to připadalo jako, že "humanisti si vyšli na vejlet". Smála jsem se nám a té absurdní snaze..., ale pak jsem si taky vzpomněla na ten Kohákův příběh o mořské hvězdici. Příběh, ve kterém chodí malý chlapec po mořském pobřeží a zachraňuje vysychající mořské hvězdice tím, že je háže zpátky do vody. Nějaký chlapík ho pozoruje a pak se ho zeptá proč to dělá, a jakej to má význam, že stejně všechny ty hvězdice nezachrání. A ten chlapec mu dopověděl: "Ale pro tu každou konkrétní, kterou hodím zpátky, to význam má..."
Klo na nádraží říkal, že to bylo krásný a že to bylo jakoby vstoupil do nějakého mého obrazu a já jsem měla pocit, že to celé byl takový surrealistický výlet na jeden z těch blízkých okrajů vesmíru, který většinou přehlídneme, protože se nám přirozeně vlní kolem těla a my se snažíme dívat dál... Klo potom odjížděl vlakem, běžela jsem ještě za ním a dala jsem mu pusu přes sklo, mělo takovou zvláštní kovovou příchuť ale měla jsem radost :-) a běžela jsem do kubistického kostela na výstavku papírových betlémů... Jeden betlémek byl vsazený do skořápky vlašského oříšku...
A pak a dál, jeden a půl velmi pomalý den s Magdou. Neuposlechla jsem rady od Zeda, protože jsem jí nerozuměla. A jsem ráda, i když kdo ví, jak by to dopadlo, kdybych jí uposlechla. Příště si to musím nechat všechno vyložit. A stále přemýšlím nad těma dvěma kartama: "Netečnost a AEON". Ale cítím se lehoučká. Jako to chmíří z plyšového rákosu, který jsem rozfoukávala po Stromovce a mých šatech. Tolik živého jemného plyše... kolik věcí ještě neznám...

A rozhodla jsem se, že začnu šetřit, šetřit sebe a energii a vědomosti a peníze a za 5 let hurá do hor!!! Myslím, že to je realistické a mám nejvyšší čas :-)

A vlastně ještě sny. Dneska se mi zdálo o kurzu, že tam přijelo spousta účastníků/nic z těch předešlých, plus nějací noví, plus nějací američani, tak že jsme museli mluvit i anglicky a celé to bylo dost náročné, protože jsme nestíhali být dost blízko těm, které už známe a ani být dost otevření pro ty, které ještě neznáme... A řešila jsem jakou tam mám roli a začala jsem přirozeně přebírat incicialtivu, ale nebyla jsem si jistá, jestli tím dávám ostatním dost prostoru a nevěděla jsem, co s tím. Zda to nechat trochu rozpadat, za cenu, že to ostatní poznají a něco se naučí nebo to spíš držet, aby to aktuálně pro všechny fungovalo... Ra se mě potom u snídaně zeptala, jestli mám chuť pořádat kurz...
Ale zajímavější sen pro mě, byl ten předevčírem. Zdálo se mi, že jsem s mama a Lu v Benátkách a že se chystáme už nějak zpátky. Měla jsem pocit velkého ohrožení a chtěla jsem se schovat. Vstoupila jsem tedy do jednoho starého opuštěného domu a šla na půdu, ale ta půda byla plná světla a tepla. Nevím proč, ale v tom snu mi došlo, že to je peklo. Chěla jsem se někam schovat nebo skrčit, ale nešlo to. Všude byly nějaké věci a já jsem navíc cítila, že žádné to místo není opravdu tajné a nepoužívané. Navíc, kdykoli jsem se chěla schovat, tak se objevil jeden člověk nebo i víc a upřeně se na mě díval/i. Já jsem se zkoušela nehýbat, protože jsem si myslela, že mě pak neuvídí, ale on se mi jenom smál. Nejzvláštnější na tom snu ale bylo to, že jsem se potom dostala na jednu půdu, do tajné skrýše, kam jsem chodila jako malá. Ta skrýš byla u babičky a já jsem v tom snu měla pocit, že to tam znám. Když jsem se probudila, tak mi došlo, že tahle skrýš neexistuje, že ji asi znám ze svých snů v dětství, kdy jsem tam pravidelně chodila a že jsem v sobě vlastně pořád nosila "jen" ten pocit, že ta skrýš prostě někde doopravdy je. Zkoušela jsem si vybavit, zda by přeci jenom nemohla někde být a vynořilo se mi několik vzpomínek z dětství, ale ta skrýš byla opravdu jenom "vysněná"!!!!!!!! Vůbec to nechápu, musela jsem do ní chodit v těch snech pravidelně, protože to místo znám! Ale jaktože neexistuje doopravdy???????
Asi ve svých snech opravdu žijeme paralelní životy (?). Teď mi to připomnělo ten příběh od Čuanga, který usnul a zdálo se mu, že je motýlem. Pak se probudil a byl zmatený. Je jenom motýl, kterému se zdá, že je Čuangem nebo je Čuangem, kterému se zdálo, že je motýlem?