Všechno ostatní jsou kecy...

Jedna z mnoha výprav za poslední dny vedla mimo jiné na zdejší Akademii. Zjistila jsem, že tam teď studuje KarolK z FAVU a i přestože jsem jí nezastihla tam, nakonec jsem se přeci jen setkaly. Zase jedna úžasná žena. Mám pocit, že bych s ní mohla hodiny mluvit o všem možném. Hodně pohodově a otevřeně. Tenhle pocit bohužel poslední dobou nemám moc často. A natož s člověkem, kterého téměř neznám. Naozaj zaujímavé... asi řešíme podobné věci... genderem a uměním začínaje a vztahy k ostatním a sobě samé konče. Potkaly jsme se nakonec na vernisáži MKelly a druhý den jsme si daly několika hodinovou gender-feministickou konferenci o tvorbě této umělkyně. Bylo to prima. Skoro všechny přednášející byly už vlastně takové feministické babičky. Byla to síla... vidět zase jednou po dlouhé době takovou koncentraci moudrých žen. Pořád mám pocit, že takových bytostí je těžký nedostatek. No nic, práce pro naši generaci, řekly nám na to ony :-)

Vkládám sem jen ministručné povídání o tom, kdo to MKelly je.

http://en.wikipedia.org/wiki/Mary_Kelly_(artist)

Jde mi to všechno hlavou. Stále ale cítím tíseň z práce doma v ng. Nevím proč... Asi se od toho stresového kolotoče už nedokážu pořádně odpoutat, uvolnit a jsem nesmyslně stále ve střehu. Budu s tím muset něco provést. Díkybohu za tu stáž... že mám možnost si tyhle věci uvědomit a snad najít nějaké cesty ven.

Dnes tu bylo nádherně...teplo, jaro. Byl to náš první zcela volný den. Dlouho jsme s Ir obědvaly v jednom příjemném podniku a přitom kreslily. Úplně mě to pohltilo a nemůžu přestat... Šly jsme potom do Muzea Varšavského povstání, které nám bylo doporučováno. Po cestě jsme trochu bloudily a bylo to moc příjemné... zase jednou jen jít a vědět, že když člověk nikam nedojde, tak je to taky dobře. Nevím proč, ale hodně se mi líbilo třeba na tomhle místě. Tak jsem si tam na chvíli sedla na zem a pozorovala. Možná to bylo tím, že to bylo město - ale zároveň prázdnota - bez aut, bez lidí, bez emocí...

V muzeu jsem dlouho nevydržela. Přišlo mi to všechno trochu na efekt. V jedné velké hale člověk pořád slyší hlasité tepání lidského srdce. Místo toho, abych se soustředila na to, co tam je, jsem měla chuť co nejrychlejc vypadnout. A tak jsem také učinila. Téma jako takové mě zajímalo hodně, ale expozice mi přišla jako jeden obrovský emotivní šleh a guláš... Ocenila bych koncentrovanější informace a větší přehlednost... tohle na mě jen padalo.

Asi si o tom všem budu muset ještě popovídat s nějakým židem. Teprve tady v Polsku mi pořádně dochází (nebo spíš prožívám a odžívám), co se všechno v tom 20. stol. dělo.

Na druhou stranu... Pokud někdy budete ve Varšavě, tak se mnou nenechte odradit a do tohoto muzea určitě zajděte. Jsou v něm místa, filmy, sklepy, zákoutí a informace, které za to určitě stojí. Já jsem ale nakonec prchla ven a sála jsem slunce všema pórama. A kreslila jsem přitom svůj "obrazový deník". Ach jo, stejně všechno, co píšu sou blbosti...

Co člověk opravdu chce, proč dělá všechno, co dělá? Co chci opravdu já? Teď... kéž bych mohla cítit, že jsem někým (kromě mámy :-) opravdu milována a mít možnost to bez ostychu a strachu někomu dávat a dál po spirále rozvíjet... Všechno ostatní mi teď připadá jako kecy...