Mám výhled na Černou věž (ta na obrázku nejvyšší). Každou chvíli mi pohled sklouzne tím směrem. Kousek dál je Daliborka. Dalibor tam seděl celé dny... a snad hrával na housle... Je to dávná historie. Je to už víc jak pět set let, co tam seděl a čekal, co bude. Pak ho sebrali a dole pod zámeckými schody mu usekli hlavu. A já tudy chodívám skoro každý den. Místa nasáklá myšlenkami, strachy, jen tak bezcílného toulání, příběhy... Tak myslím na Dalibora a na sebe. Jak tu sedím a zda by mohly být naše myšlenky v něčem podobné. Jestli by mi rozuměl a já jemu. Mám chuť za ním zajít, ale asi mě tam nepustí. Tak napínám uši, třeba ty housle uslyším. Tady v klášteře bývají slyšet různé věci. Zvlášť večer, když všichni odejdou a všude se zhasne. Chodím mezi zešeřelými obrazy a sochami a někdy zajdu do potemnělé kaple, kde se rýsují jen stíny. Jdu za maličkou sestrou Mladou, co jí stráží čtyři velikáni. Chodím se tam ráda bát... trošku. A dýchat minulost v přítomnosti. 
Teď na všechny věže i ke mě svítí slunko!
Poslouchám PaMilcovou...
