sobota 22. prosince 2007

O nedorozumění a touze být pro Někoho krásná :-)

Naslouchám hlasům ze sousedství... Na stole je velká vánoční růže a chomáče ovčí vlny, z kterých zkusím vyrobit náušnice pro sestřičku a korále pro Iri. V rohu se černá "nové" piano z roku 1917, z kterého opadala tlumítka. Je mi zima... Myslela jsem si, že přijedeš a tak jsem si oblékla šaty. Chyběl mi už ten pocit, být pro někoho krásná :-) Trochu závidím lidem, kteří dokáží fungovat sami pro sebe a za sebe. U mě se to všechno odvíjí ve vztazích, které můžu jen lehce usměrňovat.
Zvláštní... nedokážu teď vůbec žít ve svém pokoji. Myslím si, že je to od té doby, co v něm proběhlo divadlo. Možná je to i tím, že v něm stále zůstaly mé plyšové náboženské symboly. Ježíš spí sice u Raven v posteli, ale zbytek osazenstva včetně kříže je u mě. Možná už jsou příliš nasáklé příběhy a vzpomínkami, že už se tam k nim nikdo a nic nevejde.
Dnes jsem měla fajne rozhovor s Rupem... o nedorozumění... O tom, že vzniká, když člověk přestane vnímat obsah slov toho druhého, ale začne z nich číst vlastní významy, které s tím třeba vůbec nesouvisí... Když začne víc řešit sebe než naslouchat tomu druhému. Vlastně je to samé, co jsme řešily i s Magdou...

Píšu, že nemůžu psát...

Rup jde kupovat piano. Pokud se na něj naučí hrát stejně rychle jako na kytaru, tak tu budeme mít do dvou měsíců multihudební domácnost. Jen já teď nevím kudy kam... poklepávám jemně všemi prsty po klávesnici, ale tak, aby žádné písmenko nevyplulo na monitor. Takže se všechna jenom lehoučce chvějí a vydávají takový jemný mlaskavý zvuk. Zkusím jít namalovat lištičku, třeba mi něco poví, kdoví...