Lodz nebo-li polský Manchester. Město kvetoucí hlavně v 19. století na a začátku 20. Procházíme celými čtvrtěmi, které mají identickou podobu: cihlové domky nebo spíš celé bloky, v kterých bydleli dělníci/e a na vlas stejné, v kterých byly školy, prádelny, jídelny pro celé dělnické rodiny. To vše vždy patřilo jednomu majiteli. Jdeme přespat do hostinského pokoje jednoho z paláců, který patřil dceři jednoho průmyslníka. Dovnitř se dostáváme skrz ochranku a hlídacího psa. Máme ale krásný výhled do parku a na řeku a v našem pokoji visí dobové fotografie interiéru paláce. Jedna fotka se trochu "svezla" a mě připadalo, že to vystihuje naprosto dokonale celé to divadlo... Luxus trochu nakřivo. Tenkrát i teď. Za cenu čeho? Spí se nám ale dobře, máme výhled do francouzské zahrady a na řeku...
Druhý den ráno fotíme detaily ulic a "díry"... Začínám být z toho našeho "vědeckého" průzkumu už trošku unavená... Ale dnes se to kompenzovalo naší aktivní účastní na jednom worshopu. Moc mě bavilo zase jednou jenom být, užívat si a nechat se vést skrz to, co vymyslel někdo jiný.
Ještě bych se tu chtěla podělit - především s dalšími ženami (i když muže tím rozhodně nechci vyloučit) o jednu milou malou "modlitbu či rituálek", jehož autorkou je jedna mně převelice blízká moudrá kočka. Přečetla jsem si to zrovna, když jsem seděla v jedné kavárně a tak se dalo rovnou praktikovat a proto v případě energetické krize mohu vřele doporučit následující:
"Dej si fakt dobrý kafe v kavárně, podívej se z okna, pověs si lžičku na nos a řekni si : Já, (Zde vložte své jméno :-), jsem úžasná ženská a jediné, co mi teď schází, a co potřebuju, je víra v sebe. Takže ó sílo, vstup do mě skrz tuto lžičku, skrz můj nos, a vše se v dobré obrátí."
Už se to v Polsku rozšířilo... občas při tom "přistihnu" i Ir a máme tak čím bavit. Vono to totiž s tou lžičkou není úplně jednoduchý... :-)
