Úzkost, Kumbál a česká vietnamština

Včerejší večer byl naplněný pocitem úzkosti a osamělosti. Strach je podle tradičního dělení existencialistů výrazem strachu z NĚČEHO. Oproti tomu úzkost je údajně obava z NIČEHO, je to „jen“ prázdná emoce vyvěrající z prázdnoty. Říkám si, že tohle se mě přeci už netýká. Nebo ano? Jo jasně, mé "racio" si myslí, že se ho to netýká, ale chodby čehosi čemu říkáme podvědomí mají svůj vlastní provoz, vlastní paralelní svět. A kam mě to včera bralo na výlet, sama netuším. Že by vánoce, které prostě nelze ignorovat? Ale proč?
Ale předtím ještě... „národně galerijní večírek“ v Kumbálu. První půl hodinu jsem tam byla jenom já a tři čerstvé maminky a později ještě jedna těhulka, krásná - překrásná Ša. Postupně všechna mimina kolovala z ruky do ruky, mámy si je půjčovaly, a občas nějaké bydlelo i u mě na klíně či v náručí. Malá Tonička byla tak maličká a křehká, křehká, křehká, že se mi z toho trochu zatočila hlava. Tak droboučký dýchající a rozhlížející se život a v kontrastu k tomu tak šíleně brutálně nesmyslně snadné do něj udělat šrám...
Přemýšlela jsem taky, co je to dvojí subjektivita. Poslouchám totiž maminy, jak o sobě a o svém dítěti mluví a jak se v podstatě z jejich slovníku vytratilo zájmeno „já“ a zájmeno „on, ona, ono“. Prostě se svým dítětem splývají a říkají pouze „my“. Asi je to úplně logický důsledek těhotenství a porodu. Nosit život v životě, tělo v těle, mysl v mysli,... po devět měsíců je to neoddělitelné a najednou by to mělo být jinak? To nejde... Je to MY a víc MY už snad ani nejde být...
Kolem desáté se vracím domů, je tam Rup a Raven, vypadám asi dost vycucle (i když večírek byl moc milý). Ležím v naší „čajovně“ na gauči a Raven mě drží za ruku a říká mi, co všechno super bezva nás čeká... Tak třeba setkání s nejbližšími kolem Hnízda, pak Slovensko s El, a po Novém roce hned celý víkend s Vášou.. Ou ou ou, no jo, to je super!!! Musím říct, že vize vášo-víkendu mě opravdu rozproudila... a k tomu si Rup lehl ke mě na gauč a miloučce mě objal. Zase jsem byla v pohádce... Škoda jen, že ten gauč už není co býval a zase se pod námi zhroutil :-) ale už máme trénink a nelekáme se, prostě se jenom propadneme. Uvědomuji si tu vtipnou paralelu k životu v tom, jak ho teď vnímám... že i ty mé jakoby „propady“ už nejsou tak děsivé, prostě už to člověk nějak zná, ví jak s tím pracovat a ví, že to zase bude jinak... Prostě chvíli padám, pak se zvednu, stluču to dohromady, srovnám matrace a přehoz, a zase si dám polštář pod hlavu... Jen neztratit důvěru v to, že se lze zase položit, uvolnit, protáhnout a zasnít...
S Raven potom usínáme u mě v pokojíčku. Povídáme si o chlapech, milencích, kamarádech, které ne-máme,... dětech, které zcela jistě nemáme a „snech“, které zcela jistě máme a sníme... Taky pouštíme dokument o Vietnamcích od MaR. U dokumentu usínám a tak mi v hlavě zní jenom ta lechtavá, žvatlavě usměvavá, jemná a krásná vietnamská čeština, když s ní Vietnamci/ky mluvili/y nebo dokonce zpívali/y české písničky... Taky chvíli myslím tak nějak beze slov na Magdu, ale to už vlastně spím...