Varšava a vymírající včelstva

Sedím na koberci v místnosti jakéhosi podivného ale milého studentského hotelu ve Varšavě. Jakási dívka tu už přes půl hodiny ultra živou francouzštinou sděluje své zážitky či emoce či co přes skype. Uf, těžko se mi soustředí... Po chodbě proplula muslimka...

Cesta vlakem byla nádherná... skrz sněhová pole i jemně zeleně ojíněné stráně, skrz oranžově tepající slunce i kolem šedivých hald Ostravy... a pak kolem modravě šedých mokřadů a jezer Polska. Sedíme s Iri v jídeláku, popíjíme Svatovavřinecké, pozorujeme tu krásu, čteme si vzájemně průvodce a trochu nás mrazí z té děsivě krvavé polské historie. Za druhé světové to ze všech zemí slízli snad nejvíc. V každé kapitole se znovu a znovu píše o statisících mrtvých poláků i židů... Mám pocit, že Varšava tím musí být prosáklá skrz naskrz. Ale uvidíme, rozhodli se to tu naproti tomu všemu, znovu vzkřísit, postavit, obnovit, ochránit zbylé... Pořád musím na ty židy a všechny ostatní myslet... na ty hrůzy stále ještě nedávné války. Trochu se mi to mísí s obrazy vymírajících včelstev, o kterých jsem si četla po cestě v Respektu. Einstein prý kdysi prohlásil, že až vymřou včelstva, lidstvo je přežije jen o 4 roky... Nic nebude opylovat květy, málo se urodí, domeček z ekosystémových karet se rozloží. Američané své škody z toho, že jim vymřela většina včelstev už vyčíslili na x miliard :-) Einstein to prý nakonec neřekl, neví se už kdo to řekl... jen se mu to připsalo... Asi aby to získalo více na váze... Ale co, přečtu si článek, přečtu si průvodce, řeknu "Hmmmm, to je strašný" a dál...? Půjdu psát bláboly na blog...
Nebo se večer pomodlím? Nic lepšího mě nenapadá...

Přišel černoch, francouzka s ním trochu zaflirtovala a odešla... Přišla černošská dívka, v letní sukni a zimní růžové bundě... Je celá růžová a mně už je zima...