mé podstaty
pružné plátno
plné děr
.............................
Vložil si do mě papír
dopis obal od tyčinky
který jsi nedokázal spálit
sám
.............................
Plechovým víčkem od konzervy
otvůrky dýchající
temnoty
půjčit si proužky světla
na kraj propasti
kterou lemuje pohled
dovnitř
.............................
Vytvořil jsi z mého kruhu čtverec
a říkal jsi mi
že jsem svobodná
když jsi mě něžně přelepoval
průhlednou izolepou
.............................
Do spirálky je stočená
moje duše
tam dole
v tříslech čtyřlístků
vyšitých na kapesníku
který jsem si zakázala nosit
v kapse kabátu
jako jistotu dobrého konce
.............................
Po večerech zarůstám do zdi
neviditelnosti červených cihel
v zapomenuté řadě drolících se domů
kolik nádechů a pohledů daleko
můžu ještě ukrást kolemjdoucím?
.............................
To není rez
to korodují okraje tvých rtů
když se dotýkají
posvátného
.............................
Černá látka tryskající dovtnitř
světlo
které zahlo za roh
který nevidím
.............................
Úplně uvnitř jsou kupodivu také
vlasy popelavě bílé barvy
vystlaly průchod času
který s měkoučkým krokem
potřebuje našlapovat
dovnitř těla
.............................
Ten blesk tam
šáhnul bez mého svolení
obtáhnul ohnuté tvary
pokryté rozjěžděnými
zvuky motorů
a hlasů z ulice
.............................
Prázdnota
co pohltí tvé prsty
tvou ruku
tvé tělo i hlavu i auru
spolu s korunní čakrou
která spadne nečekaně
na zem a kovově zacinká
.............................
Místo vystlané plyšem a zlomky listů
ze vzdálených stromů
které opadaly
když se chtěly dotknout
tvých vlasů
.............................
Kousek svetru
který nemůžu svlíknou
i když už zima pominula
pominula se do mě
až za kůži a svaly a kosti
a oči a hlas
.............................
Stále se kolem mě a do mě
drolí mikroskopicky drobný prach
a kamínky barev přivezených z
geologického tanga vlnícího se
před třiceti šesti a více
milióny lety
.............................
Nechci považovat železnou trubku
za brutální metaforu
chci jí rozumět raději
jako tlumenému zvuku
který se nenápadně vléval
do tvých míjejících kroků
.............................
Pavučina - pružnost
objímající silové pole
prolamující roztřepená
betonová nic
.............................
Ta struktura je uháčkovaná
napříč zvuky chodidel
a rytmu nadskakujících podpatků
je obalená do vesmírného prachu
prvního kroku po povrchu
slov a měsíce
.............................
... a pár obrázků z jedné ulice v Lodzi
Žádné komentáře:
Okomentovat