sobota 27. prosince 2008
Odkud přichází síla...
Přemýšlím, jak je to se samotou. Odkládám všemožná setkání, abych měla čas jen na sebe a nechala vyplout to, co je někde hlouběji. Včera před usnutím mě něco napadlo. Už týden mi jde hlavou, jak podstatné je nechodit pod cenu. Také mi došlo, že pro mě není těžké to, že momentálně jsem "sama". To je moje volba a je mnoho lidí, s kterými lze být. To, co nazývám samotou, je pro mě přijetí toho, že je prostě možné, že člověk bude už vždycky sám. Je otázkou, zda bude nebo nebude, ale získat ten klid i při té představě, že bude sám, to je to, oč tu běží. Nebát se. Ne to jen někam schovat. Ale opravdu to přijmout. Cítím, že z toho jde obrovská síla. Asi to není žádný objev. Ale pro mě je na tom objevné, že začínám tímto směrem uvažovat a jít. Souvisí to tak úzce s tím být "sám sebou". Vždycky jsem měla pocit, že je mnohem těžší naučit se být s někým. Všechno vyladit, přijmout, pochopit, nechat se druhým prostoupit. Zdá, že tohle už umím, tak je na čase vrátit se na počátek :-) Co vy a paní Samota? Bojíte se jí? Umíte to s ní? Umíte to s druhými?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
3 komentáře:
nevím, s kým to líp umím, jestli se sebou nebo s druhými. Myslím, že jsou to spojité nádoby, aneb slepice a vajíčko, co bylo dřív? Always already sami a přitom v síti vztahů. Když jsem se rozvedla a dostávala se z psychotické ataky, tak jsem si taky myslela, že budu už nejspíš celej život sama. Nejdřív mi z toho bylo smutno, ale pak mi došlo, že je v tom velká síla, přesně tak jak říkáš. Vždyť nejde o to, jestli sama nebo s někým. Hlavně být. Co nejopravdověji, vždyť je tolik cest...
Jsi tak moudrá, Ayali.
Teď je pro mě těžké být s někým... nemocně jsem si příjemně ležel v posteli několik dní, jen já a pár knih... dnes přijela návštěva příbuzných a tak nějak jsem se vůbec nenaladil na komunikaci, přitom to bylo milé, příjemné, ale já vůbec nechtěl mluvit, něco říkat, něco ze sebe vydávat, jen jedinou impresi, nic, jako kdyby mi to měli ukrást a nebylo to těmi lidmi... Večer se občas v mrazu procházím po ulicích té naší podivné vesnici, třeba tak ve dvanáct, všude už je skoro tma a ticho, opravdové ticho, celý ten lidský výtvor je v tom tichu pod mrazivě/hvězdnou oblohou takový roztomile-neskutečný, ty domečky takové křehké a jemné (a třeba ve dne plné hlasů a křiků)... Tak nějak se přesvědčuji, že bych měl na Silvestra někde být s někým a přitom chci být sám...
Okomentovat