pondělí 22. prosince 2008
hlad
Byla jsem na Encounteru a ptala se našeho "falicitátora" :-) , jak je to se zamilovaností. Jestli je to tak, že si toho druhého postaví člověk výš a pak až se odmiluje, tak čumí, co to vlastně bylo. A zkouší teprve potom vztah, opravdu rovný. A LuDo říkal, že si myslí, že zamilovanost je spíš hlad. Hlad po něčem, co nemá člověk naplněné a uspokojené a že až se člověk nasytí, tak teprve zjistí, zda opravdu opravdu miluje. Jde milovat bez počáteční zamilovanosti, bez počátečního hladu? LuDo tvrdí, že ano. Vypadá moudře a zkušeně... no uvidíme :-)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
10 komentářů:
Myslím, že nejde nemít hlad. Můžu jen zkoušet hledat v sobě ještě něco jiného v momentě, kdy jediná věc, která vypadá, že má smysl, je nasytit to prázdno. Ale taky se někdy můžu najíst, proč pořád strádat. Stačí se u toho nepobryndat :) ***
-=j=-
Myslim, ze dulezite je prilis nehladovet ani netrpet binge eating, neprezirat se.
Ale nevim, vsechny metafory pokulhavaji...
Čím dál tím více se mi zdá, že zamilovanost (a z té vycházející tradiční pojetí vztahu muže a ženy v západní části zeměkoule) je vyústěním nenaplněné náboženské potřeby (spíše citu, intence, rozhodně něčeho, co je bytostně lidské), která se nám takhle pěkně míchá do našeho malého roztomilého života a ukazuje nám, že na něco zapomínáme. A kupodivu tak hned od začátku nabízí zkušenost (promísenou s neznalostí), která by měla přijít jako vrchol vztahu (zde už s drsnou znalostí, nebo spíše pokornou nevědomostí), splynutí protikladů, božská androgynie. Svazek manželský je posvátný, protože jeho kořeny se dotýkají posvátna. A přitom to naše tradiční nereflektované pojetí je spíš takové, že na začátku je to extáze a pak přijdou děti...
Je těžké milovat něco, co je tak strašně omezené jako člověk, nebo je spíš strašně těžké milovat, když se ta skořápka obyčejnosti druhého provalí jenom v zázračných okamžicích, na které se tak pěkně zapomíná (když jsme tak málo často schopni zahlednout tu závratnou hloubku). Pod tou všedností se rozvírá nekonečno, kdybychom byli schopni proměnit svoje vnímání a vidět ho nepřetržitě... (ne, to by se nedalo žít), ale k tomu bychom měli směřovat veškerou svou silou.
Ono je zatraceně snadné milovat Tao (Boha, ideu Krásy, knihy), ale milovat tu otrávenou, unavenou ženu, která se vrátila z práce a jejíž krása je zcela obalená všední starostí... vždyť tvář člověka je tak proměnlivá... navíc s vědomím, vždyť to je ta, která v létě vlála v hedvbí na tom poli a zářila silněji než slunce... nic než prázdná vyhaslá skořápka z ní nezbylo... vždyť právě zatracuje to, co je v ní nejvzácnější, samu sebe si nechala vzít, tak lacino...
Ale zase díky tomu máme velmi intenzivní historické jevy, které ovlivnili celou západní historii, kulturu, i tu naší psýché - rytíři a renesance, kult krásy ženy, to třeba v Rusku nikdy neměli a u Indů pro to budete těžko hledat pochopení.
Vždyť od vztahů očekáváme spásu, hledáme tu pravou, jedinou... to tiché spočívání v objetí mimo čas, vlákno, které nikdy nebude přetrženo...
Mám horečku, takže nemyslím já, ale něco myslí ve mně, možná se zcela pletu - věřím tomu, že kdyby pro nás náboženství bylo živoucí, kdyby posvátno bylo schopné si najít do našeho života jiné cesty než skrze vztah muženy (ne, ono není vino, naopak bychom ho měli chválit, že si našlo alespoň tuto cestu, jinak by náš život už nebyl životem), tak by tu žádná zamilovanost, žízeň nebyla...
Kdybychom byli schopni zažívat nekonečno i mimo vztah, jen si vytvořte žebříček okamžiků, kdy nekonečno promlouvalo (kolikrát to bylo zabarvené tím druhým), takové ty chvíle, kdy se díváte do očí druhého, najednou se něco zlomí a duše je pokorná tichá, zcela otevřená, může mluvit cokoli a v hloubce cítí, že její slova zasahují nejhlubší základ té druhé, cítí, že jsou na dně hluboce spojené
A ono je možná ještě zajímavější, že se ten pohyb děl i obráceně, že náboženství (v podání kresťanských mystiček) přejímalo řeč erotiky a partnerské lásky, když se snažilo zachytit odlesk mystické svatby s Kristem (pochopitelně na ryze symbolické rovině, na které byla odedávna interpretována i Píseň písní, tak jednoznačné význání lásky k ženě - ale proč to kdosi zařadil do Bible, to je tajemství, kolika mnichům už to spletlo hlavu)
Šimone, díky za příspěvek z úplně jiného úhlu. Toto mě fascinuje. Jakou moc má interpretace. Dobré sváteční rozjímání :-)
Dal bych si pozor na míchání zamilovanosti s tím někoho milovat, jako to dělá Šimon ve svém dlouhém příspěvku. To první je psychosomatické onemocnění a podobně jako chřipka to časem odezní (akorát u chřipky víme, že jsme nemocní, u zamilovanosti si to neuvědomujeme nebo nechceme uvědomit), to druhé je něco úplně jiného.
Ale původně jsem chtěl napsat něco jiného.
V dnešní (především) západní společnosti funguje cosi jako koncept romantické lásky. Je to nějaká představa, jak by měl začátek vztahu vypadat. A pokud jeden z partnerů nebo oba dva mají zažitou (ať už z vlastní zkušenosti nebo z vyprávění autorit) představu, že na začátku vztahu zamilovanost má být, tak ve chvíli, kdy tam není můžou (a nejspíš i budou) trpět úzkostí/stressem/diskomfortem z toho, že tam zamilovanost není. Nesoulad mezi představovaným průběhem a žitým průběhem může nakonec způsobit, že takový vztah skončí i přesto, že všechno ostatní se jeví (racionálně, i pocitově) v pořádku.
V prvním příspěvku jsem chtěl napsat: "To první je něco jako psy..."
Našel jsem pěkný kus v Jungovi:
"Vezmete-li si typického intelektuála, který má hrozný strach se zamilovat, pomyslíte si, že jeho strach je velmi pošetilý. Avšak nejspíše má pravdu, protože je možné, že udělá velmi pravděpodobně bláznivý nesmysl, když se zamiluje. Téměř určitě bude chycen, protože jeho cit reaguje pouze na archaický nebo nebezpečný typ ženy. Proto spousta intelektuálů inklinuje k tomu, že se žení pod svou úroveň. Jsou lapeni svou domácí nebo kuchařkou, protože si nejsou vědomi svého archaického citu, jímž se chytí. Ale mají pravdu, když se bojí, protože jejich zkáza bude v jejich citu. Nikdo je nemůže napadnout v jejich intelektu. Tam jsou silní a jsou s to být nezávislí, ale ve svých citech mohou být ovlivněni, mohou být lapeni, mohou být podvedeni, a oni to vědí. Proto nikdy nenuťte nějakého člověka do jeho citu, je-li to intelektuál. Ovládá ho železnou rukou, protože je velmi nebezpečný."
Okomentovat